80 % Čechů teď šetří, udržitelnost či lokálnost jdou stranou

Dražší lokální výrobek, který podpoří českou ekonomiku, nebo jeho levná zahraniční varianta bez přidané hodnoty? Začarovaný kruh českého trhu, ze kterého se dá během krize jen s těží dostat ven. Jaké výrobky a potraviny Češi preferují, jaký dopad to má na stát a proč je v tuto chvíli udržitelnost důležitější, než kdy dříve? Na tyto, a další otázky odpoví Dáša Černíková, zakladatelka online tržiště UDRUMI a projektová manažerka SLOU Days.

Podle nedávného průzkumu zajímá původ potravin 84 % Čechů a naprostá většina z nich preferuje potraviny s českým původem. Vztahuje se toto i na jiné spotřební zboží?

Na to sice neexistuje žádná konkrétní statistika, ale dá se předpokládat, že ano, protože v posledních letech můžeme vidět rozvoj menších českých obchodů, a to jak kamenných, tak těch v internetovém světě. Zároveň s tím stoupá zájem veřejnosti o povědomí o tom, jaký je původ zboží a z jakých se skládá surovin. A to souvisí i s tím, že lidé mají k informacím větší přístup – především díky internetu. Dělá se kolem toho osvěta i na sociálních sítích, takže se dá říct, že ano, ale pořád je to chování menšiny a naprostá většina nakupujících v Česku nejraději vyráží do supermarketů a do řetězců.

Čím si vysvětlujete to, že je velký zájem o české potraviny, ale v supermarketech je stále drtivá většina zboží ze zahraničí? Co se s tím dá dělat?

Ty důvody jsou podle mě docela snadné. Supermarkety se za posledních několik desítek let staly standardem. Je to místo, které je pro člověka přístupné a je to o nedostupných lokalitách, je tam velký výběr, jsou tam různé slevové akce, takže opravdu je z toho takový současný standard a lidé se nad tím příliš nezamýšlí. Je to norma. A potom cítím jako problém chybějící osvětu, co se týká cen, protože když člověk přijde do takového obchodu, tak tam vidí cenu, kterou považuje buď za nízkou, nebo za vysokou a vlastně mu chybí ten kontext k tomu, aby pochopil, proč tomu tak je. Pokud se dívá na rajčata, která jsou od malého českého zemědělce, tak budou dražší než rajčata, která jsou z nějaké velkovýroby ve Španělsku. A to ze své podstaty tak být musí. Ale tomu člověku tento kontext při nakupování chybí, takže se dostane do supermarketu a vidí tam levné a drahé a neví proč. Podobně tomu je třeba v oděvnictví. Když si vezmete, kolik se zaplatí české švadleně, a oproti tomu švadleně v Indii, tak je to obrovský rozdíl ve výplatě, a proto pokud si někdo koupí šaty, které jsou ušité českou oděvní značkou, tak nemůže mít stejnou cenu jako u něčeho, co bylo ušité a dovezené z Indie. Takže nesoulad je tam podle mě celkem jasný. Je to opravdu tou jednoduchostí a tím chybějícím kontextem toho, proč jsou ty věci na trhu tak, jak jsou. Takže já si myslím, že se potom i může stát, že člověk, který nemá informovanost o tom kontextu a původu potravin nebo jiného zboží, si ty dražší, lokální a udržitelné věci zaškatulkuje negativně – právě tím, že mají vyšší cenu a oni neví proč tomu tak je.

Jak se v rámci vašeho podnikání snažíte tyto překážky vyřešit? Vy sama už jste zmiňovala, že je potřeba osvěta a podobně. 

Já jsem k vlastnímu podnikání přišla z podobného důvodu, jaký mají tito lidé, kteří chodí do běžných obchodů. Říkala jsem si, jak je možné, že já jako uvědomělý člověk, který ty informace už má, stále volí nakupování v rámci nějakých řetězců a supermarketů. Čím to vlastně je. A potom mi došlo: „Aha! Ta cesta je pro lidi opravdu příliš složitá.“ Oni jsou opravdu natolik zvyklí na nějaký ten standard, který současně funguje, ve kterém žijeme, že je nutně nenapadne jít vyhledávat nějaké alternativy. Takže jsem vlastně i z vlastní potřeby založila online tržiště s názvem UDRUMI, které má za úkol tuto problematiku řešit právě tím, že tyto lokální udržitelné výrobce spojí na jednom místě. Člověk, kterému jsou tato témata blízká, tak má zjednodušenou cestu, protože nemusí chodit po různých menších prodejnách a nemusí si vyhledávat jednotlivé e-shopy sám. Veškerá práce je udělaná za ně a my tam opravdu pouštíme jen ty výrobce, kteří splňují tato kritéria. To samé vlastně děláme v rámci projektu SLOU Days, který řídím. Akorát je to trh naživo – event, který se v Praze odehrává dva dny, přijdou tam nakupující a desítky lokálních udržitelných značek, které vidí, že mají na výběr. A součástí toho je i ta osvěta ve formě přednášek, rozhovorů a workshopů. 

A jaký byl ten váš osobní příběh, jak jste se k tomu dostala? Vy jste zmiňovala nějaké zdravotní problémy. Byl právě to ten spouštěcí mechanismus, nebo jste k tomu už dlouhodobě inklinovala?

Ta inklinace tam byla už dřív. Vzhledem k tomu, jak jsem byla vychovávaná, tak ta témata ohledně lokálnosti a přírody mi byla hodně blízká. Každopádně velká změna nastala s příchodem mých zdravotních potíží, protože jsem se začala opravdu hluboce zamýšlet nad tím, jak teda trávím svůj čas, do čeho dávám energii, kde pracuji, pro koho pracuji a za jakým účelem to dělám. No a v rámci toho jsem začala dělat opravdu uvědomělejší kroky, co se týká volby zaměstnání. Nějakou dobu jsem pracovala v projektu jménem slušná firma, který v Čechách stále funguje sdružuje lokální etické a udržitelné podnikatele a firmy. Dělá z nich komunitu, která si vzájemně pomáhá. Momentálně vlastně žiju v Nizozemsku, tam jsem pracovala u obuvnické firmy jménem Toms, a to je celosvětový průkopník toho, co se týká přístupu k podnikání s přesahem, protože oni nebyli založeni jen za účelem zisku, ale i za účelem pomoci. A vlastně začínali s konceptem „one for one“, což znamená jeden za jeden a za každý pár koupených bot věnovali jeden pár bot někomu v nouzi. Dnes už samozřejmě mají těch aktivit mnohem více. Potom jsem pracovala u jednoho z největších světových výrobců udržitelných obalových materiálů, hlavně, co se týče papírnictví a kartonů. A tam jsem se dozvěděla další informace ohledně dodavatelského řetězce jako takového.

Vy jste několikrát zmínila slovo udržitelnost. Co si pod ním představujete?

Pro mě je tam taková základní myšlenka, a sice uvědomění si toho, že jsme součástí ekosystému Země. Že jako lidé nejsme nějakým způsobem jiní, výjimeční. Nefungujeme mimo tento systém a ten systém má určité zákonitosti. Jenže my je nerespektujeme a dochází tím k různým problémům. A pro mě udržitelnost znamená takové chování, které využívá současných technologií, inovací a znalostí, respektuje přírodní zákonitosti a zároveň do jisté míry využívá ekonomického systému. To znamená, že nevyčerpává suroviny, obnovuje a regeneruje planetu, pečuje o ni a je v něm vidět i nějaké vracení zpět, abychom si udrželi rovnováhu. A součástí toho je podle mě i ekonomická prosperita. Já si nemyslím, že si to musí nějakým způsobem odporovat, že udržitelnost se nemůže rovnat pokračování výroby. Myslím si, že ta výroba jen musí pokračovat jinak. Chtěla bych zmínit krásný příklad lokální značky jménem Nilmore. Je to oděvní značka, která je naprostým světovým průkopníkem, protože vyvinula textilní materiál, který je jak přírodní, tak recyklovatelný. A jedna z těch textilií je recyklovatelná nekonečně, což je podle mě opravdu cesta, kterou se můžeme vydat. 

Ožehavou věcí v dnešní době je nejen energetická, ale vůbec ekonomická krize. Lidé mají trochu hlouběji do kapes, než bylo zvykem. Jak se to projevuje u firem nebo podniků, které jdou směrem, o kterém se tu bavíme? Předpokládám, že člověk, který dnes jde do supermarketu, má určité množství peněz a finanční stránka teď řeší více. 

My jsme to nejdřív pozorovali prostřednictvím rozhovorů s lidmi a firmami, se kterými spolupracujeme, ale potom jsme si všimli třeba i statistiky od Stemu, která právě tyto tendence na českém trhu letos měřila a zjistila, že šetří až 80 % Čechů. A také zjistila, že v době krize ta témata jako lokálnost nebo udržitelnost jdou stranou. Jednoduše přestávají být prioritní.

A co samotné firmy, které tímto způsobem produkují nebo vyrábí své zboží? Necítíte tam strach a obavy, aby krizi vůbec přežily?

Obavy tam určitě jsou, a jsou docela velké. My jsme to nejdřív řešili jenom interně, ale potom se k nám začaly dostávat informace od různých podobných projektů zvenku. Já bych třeba zmínila projekt Bez obalu, který je založený na bezobalovém nakupování v běžných kamenných prodejnách. Pro ně byla vlastně rána už covidová opatření a teď to pokračuje kvůli krizi. Oni letos museli začít s kampaní na svoji záchranu, protože opravdu už nevěděli, jak pokračovat dále. Ta kampaň byla úspěšná, což je super, ale nevědí, co je čeká třeba příští rok. Takže ta problematika tam je obrovská a pro určité firmy téměř likvidační. 

No nemáte obavy, že tento trend bude pokračovat? Že budou lidé delší dobu uvažovat spíš finančně, než udržitelně? A že to může trh, který se vlastně doposud rozvíjel, zabrzdit?

Určitě ano. Ta hrozba tam stoprocentně je a my se toho trochu i bojíme. Zároveň s tím chceme něco dělat. Díky tématům, která se k nám dostávaly, jsme se rozhodli udělat kampaň, která je osvětová a která se tohoto tématu týká. Jmenuje se to Týden podpory českých značek, a má za úkol lidem tuto problematiku připomenout. Jak jste říkal, statistika říká, že mají Češi raději české produkty. V tom je určitě i nějaká známka vlastenectví. Je to důležité pro podporu místní ekonomiky a je potřeba si toto stále připomínat, především však v období krize, protože ty menší lokální podniky nemají takové financování a možnosti jako ty nadnárodní korporáty. Takže proto jsme s kampaní přišli. Bude se pořádat v listopadu a je rozdělená na dvě části, přičemž ta první části je více edukační – tam se spojíme právě třeba se spoluzakladatelem Bez obalu, Jiřím sedlákem a s ním se budeme bavit o jejich kampani. Pak jsou na programu i rozhovory s dalšími představiteli lokálních značek, no a druhou částí kampaně je trh, který se děje už naživo. Ten se bude odehrávat v Praze 18. – 19. listopadu. A tam budeme lidem představovat 80 lokálních udržitelných značek, aby viděli, že tu výběr opravdu je, že ty značky u nás existují, a že je důležité je podporovat. Součástí toho potom bude zase edukace, kde budeme mít zajímavé lidi jako speakery, budeme tam mít přednášky a workshopy. My cestu vidíme ve spojování, zvlášť v tomto období, kdy ta situace začíná být opravdu seriózní a já za sebe musím říct, že jsem kolikrát měla opravdu namále a chtělo se mi brečet, protože když slyšíte příběhy konkrétních lidí, kteří se léta snaží něco budovat, snaží se respektovat naši přírodu a výrobní tradice, snaží se inovovat, a potom dostávají takovouto ránu od trhu, tak mi přijde opravdu důležité, abychom spojili naše síly, a abychom ukázali, že tu tato alternativa je a že je důležité ji podpořit.

Takže vidíte světýlko na konci tunelu a myslíte si, že krizi spolu s ostatními firmami přežijete?  

Já jsem pozitivní, takže věřím, že ano. Ale opravdu to bude jen skrz tu uvědomělou volbu každého z nás, kdy si i v momentě, kdy šetříme, řekneme: „Dobře, když už ty peníze vydávám, komu je vydávám? Je to někdo, koho chci podporovat? Někdo, kdo přináší hodnotu do mojí země a na můj trh? Nebo je to někdo, kdo podniká jen za účelem zisku a na dalším kontextu mu nezáleží?