Asi nemá cenu po zatím jedenáctiletém čekání na seniorskou medaili z velkého turnaje diskutovat o tom, že se český mužský hokej, ještě na počátku milénia výkladní skříň národního sportu, po olympiádě v Pekingu opět o něco přiblížil dnu. Mnohem více než úroveň seniorské reprezentace ovšem děsí stav mládeže.
Čím to, že lize kralují hráči blížící se hokejovému důchodu, zatímco reprezentace do 20 let skončila na šampionátu v roce 2021 ve čtvrtfinále se záporným skóre 10:17? Jedna z nejčastějších odpovědí zní, že důvody je nutno hledat v tom, že nehrají nejlepší děti, ale potomci nejbohatších rodičů. Jakkoli to zní děsivě, něco na tom nejspíše bude. Ostatně v dubnu 2015 propukl skandál, jehož hrdinou se stal – nepochybně proti své vůli – mistr světa a kapitán olympijských vítězů z OH v Naganu 1998 Vladimír Růžička, který jako trenér dovedl reprezentaci v letech 2005 a 2010 k titulům mistrů světa. Do té doby nezpochybnitelnou legendu usvědčila tajná nahrávka z toho, že v roce 2012 a 2013 převzal 2krát 250 000 korun výměnou za slib, že nejmenovaný hráč bude působit ve Slavii.
Kdo maže, toho dítě hraje?
Server České televize pak publikoval článek s názvem Růžička si běžně říkal o úplatky – Král svolává výkonný výbor. „Český rozhlas nyní přišel s reportáží, která vrací Růžičku do středu pozornosti. Miroslav Palaščák prý nebyl zdaleka jediným, od koho si vzal bývalý trenér Slavie peníze za příslib, že jeho dítě bude pravidelně hrát. Reportéři získali řadu svědectví, která ukazují, že si Růžička ve spolupráci se svým kamarádem Jiřím Moučkem říkal o úplatek běžně,“ píše se mimo jiné v textu.
Případ skončil u soudu, Vladimír Růžička byl odsouzen Obvodním soudem na Praze 10 k peněžitému trestu 400 000 korun, pokud by takto neučinil, musel by na šestnáct měsíců do vězení. Vzhledem k tomu, že slavnému hráči a trenérovi původně hrozilo pět let, bylo možné považovat verdikt za shovívavý. Soud vzal ovšem v potaz, že Růžička, který v důsledku kauzy skončil u národního týmu a vinu odmítá, peníze vrátil v listopadu 2014 z účtu manželky. S odvoláním neuspěl. Je pochopitelně otázka, proč byl záznam zveřejněn těsně před domácím mistrovství světa, ale to už je jiný příběh.
Když rodiny dělají totéž…
Realita je taková, že hokej je drahý sport, dle expertů vysoká úroveň skandinávského hokeje – kromě Švédska a Finska se mezi elitou usadilo i Dánsko – vychází z velmi štědrého sociálního systému a přirozené poctivosti. Totéž platí pro Švýcarsko.
Na druhou stanu, na štědrosti rodičů visí kariéra dětí a juniorů v USA a Kanadě. Reportér a analytik The Hockey News Ken Campbell napsal před časem knihu s názvem Selling The Dream, volně přeloženo Sen na prodej. V rozhovoru pro server B/R uvedl, kterak rodiče Matta Duchenea (1991) investovali do kariéry svého syna 300 000 dolarů. Matt to nakonec dotáhl do NHL, v týmu Nashville Predators podepsal před dvěma lety sedmiletý kontrakt na osm milionů dolarů ročně. V tomto případě se náklady jednoznačně vrátily.
Existují však i jiné příběhy. Jistý víceméně bezejmenný hokejista Max Strang z Pittsburghu neměl ambice hrát NHL, ke spokojenosti mu stačila Greater Toronto Hockey League. Přesto rodiče skončili s prací, prodali dům a tři roky obývali hausbót o rozloze cca 50 metrů čtverečních. Max v současné době působí v celku Mercyrhust College v Pensylvánii, hokejem hradí podstatnou část svého školného.
Dítě jako investice…
Jak uvádí věci znalý autor, zdaleka ne všichni rodiče vidí ve svých dětech hvězdy NHL, pouze a vcelku pochopitelně chtějí pro své potomky to nejlepší. Jakmile ovšem naskočí do hokejového kolotoče, věci se začnou vymykat kontrole. „Existuje několik varovných signálů. První přichází v okamžiku, kdy rodiče najednou zjistí, že synův hokej stojí čím dál tím více peněz, nejdříve navýší limity na platebních kartách, poté si kvůli financování sportu začnou brát úvěry. Na řadě je fáze, kdy rodiče začnou považovat financování sportu potomka jako investici a začínají řešit její návratnost,“ říká Ken Campbell.
Statistiky jsou ovšem v tomto případě neúprosné. Pravděpodobnost toho, že si hráč žákovského týmu někdy zahraje v některém z dvaatřiceti celků NHL, je 1 : 1000. V případě hráčů nejvyšší juniorské soutěže je vzhledem k evropské konkurenci pravděpodobnost odehrání jediného zápasu v NHL 1 : 5. Na to, že junior odehraje v nejkvalitnější soutěži světa 400 zápasů, což se vzhledem k 82 utkáním základní části rovná víceméně pěti sezonám – to už by mělo vést k slušnému zabezpečení –, lze vsadit v poměru 1 : 20.
Neregulovaný průmysl s nadějí
Ken Campbell se rovněž zabývá teorií uvedenou v knize 10 000 Hours: You Become What You Practice, jejímž autorem je švédský psycholog a profesor psychologie na Floridské státní univerzitě Anders Ericsson. „Právě teorie, že 10 000 hodin tvrdé práce vede k tomu, že se každý jedinec může stát součástí elity, je základním stavebním kamenem prodavačů snů. Jedná se přitom o snůšku nesmyslů, které neberou v potaz přirozený talent a fyzické dispozice,“ konstatuje s tím, že teorie například neřeší, jak dlouhodobě udržet motivaci dětí, které se věnují hokeji denně po dobu dvanácti měsíců v roce, či jak se vyvarovat zranění. Průmysl postavený na tom, že se každý jedinec může zlepšit formou speciálních tréninků, nazývá neregulovaným. „Skoro každý se dnes může nazývat dovednostním trenérem, je neuvěřitelné, kolik peněz jsou rodiče ochotni investovat v případě desetiletých dětí do podivných praktik nevedoucích k výsledku. Při psaní knihy jsem narazil na rodiče, kteří zaplatili za rok za různé speciální tréninky 20 000 dolarů.“
Jak ukazuje prostá matematika, při dvou hodinách tréninku denně dosáhne 365 dnů v roce trénující jedinec hranice 10 000 hodin za 5000 dnů, což se rovná necelým čtrnácti letům. Proto by podle Kena Campbella ani movití rodiče neměli v rámci investic do sportování svých dětí ztrácet soudnost. Na druhou stranu člověk věří tomu, čemu věřit chce, a v případě milujících rodičů to pak platí minimálně dvojnásobně.
Autor: Petr Bošnakov
