Green Deal – jak jsou na tom české firmy?

Projekty řešící zelené hospodářství nebo udržitelnost mohou trvat od třech do šesti měsíců. Firmu mohou vyjít na 500 tisíc až 1,5 milionu korun, říká Pavel Prokop z poradenské skupiny Grant Thornton. Rozhovor byl pořízen před ruskou invazí na Ukrajinu. 

Svět je nyní trochu rozpolcený, jedna část je pro zelené hospodářství neboli Green Deal a druhá chce také změnu, ale ne tak rychle. Jak to vidí firmy, se kterými komunikujete?

Firmy k tomu mají většinou silně pragmatický přístup. Dívají se na to, aby jim byznys fungoval. Takže když se řeší financování, má to největší vliv. Firmy najednou zjišťují, že musí vykazovat něco jiného než jen finanční výsledky. Ostatní firmy, které nezajišťuje externí financování od bank nebo jiných investorů, u kterých je trend zelených investici velký, tak ty to víceméně neřeší a zatím vyčkávají, co bude. 

Jaké názory převažují u českých firem a jak na to pohlížejí? 

Částečně jsem to naznačil. Dle mého je potřeba firmy rozdělit minimálně na ty, které jsou ryze české, a ty, které mají „matky“ v zahraničí. Je v tom diametrální rozdíl. Ryze české firmy mají vysoce pragmatický přístup k zelenému hospodářství, pokud nepotřebují financování, a také pokud to není součástí jejich základních hodnot. U firem, které mají zahraniční „matky“, přichází globální strategie z míst, odkud pochází, například z Paříže nebo Vídně. Většinou se zde setkáváme s propracovaným přístupem. Mají set ukazatelů ve všech třech oblastech, jako ESG (Environment, Social and Governance), u nich se jedná o implementaci skupinového standardu.

Jedním z nových témat je udržitelnost. Počítají s tím firmy? Berou to jako součást svého byznysu? 

Pokud se bavíme o udržitelnosti ve smyslu životního prostředí a planety, tak firmy, které to mají ve své korporátní strategii a řeší udržitelnost, tak všechny tyto aspekty postupně zakomponují do svých strategií. Mají už nastartované projekty, které například adresují snižování uhlíkových emisí. U firem, kde to nerezonuje, tak si říkají: pokud nebudeme potřebovat finance, tak to neřešíme. 

Všechny kroky k udržitelnosti jsou finančně náročné i bez toho, že firmy dostanou dotace. Jak firmy přesvědčujete, vzděláváte, aby pochopily, že budou muset své peníze použít pro splnění požadavků? 

Snažíme se na to dívat z jejich pohledu, to znamená, že nejde o to, aby nám zaplatily naše poradenství, ale celá udržitelnost je pro nás spojená s tím, aby firmy dělaly svůj byznys efektivně. Jelikož principem udržitelnosti je zjednodušeně to, že se díváte, zda potřebujete tuto spotřebu. Přirovnání může být k zakázkám ve stavebnictví. Když něco budujete, ptáte se, zda vůbec je potřeba budovat. Bude to efektivně využito? Bude to mít svého kupce nebo nájemce? To je první úvaha. Druhou je, jak se to naprojektuje. V tomto případě se musí hodně měnit, protože přístup projektantů může být až příliš tradiční. Tradiční z mého pohledu znamená, že se projektuje ve vztahu k objemu postavené hmoty nebo ceny. Nedělá se to s ohledem na emise. U takových projektů se očekává změna. A také firmy, které poptávají, musí stanovit, že chtějí projekt, který bere ohledy na životní prostředí.

Často opakuji: Nedívejte se na to z pohledu jednostranné investice. Dívejte se na to, že potřebujete něco pro své podnikání. Například máte spotřebu elektrické energie, protože financujete výrobní proces. Bavme se o tom, jak snížit spotřebu elektrické energie. Za mě je udržitelnost dosažení vyšší efektivity.

Jedním z problémů, které trápí české firmy, je nezaměstnanost. Když hledají nové lidi, vnímají téma zeleného hospodářství i potenciální zaměstnanci? 

Z mého pohledu to není nic dominantního. Občas se setkáváme s otázkami na udržitelnost od mladší generace. Spíše se zajímají o doprovodné akce. Je to ale spíše minoritní. 

Udržitelnost souvisí s cirkulární ekonomikou, tedy návratem zboží zpátky do oběhu. Jaká je realita? Je to skutečně tak, nebo je to jen slovo, které se používá, ale ve skutečnosti nepraktikuje.

Cirkulárnost ekonomiky řešíme v několika projektech, kdy se zabýváme tím, co s odpadem. Můžete se na odpad dívat jako na surovinu, a pokud jste schopen navrhnout způsob využití, tak je to otázka cirkulární ekonomiky. Pokud to pro firmy znamená snížení nákladů na výrobu, tak do toho jdou. 

Mohou si české firmy tyto investice dovolit? V Česku historicky převažuje spíše těžký průmysl, strojírenství, automobilový průmysl, je to tedy složitější?

Oddělil bych automotive od těžkého průmyslu. Myslím, že v automotive se odehrálo mnoho věcí. Jak v řízení výroby, tak v automatizaci. Máme klienty, kde řešíme robotizaci nebo uplatnění umělé inteligence. Všechny tyto kroky směřují k zvyšování efektivity výroby. Máme klienty z těžkého průmyslu, elektro, energetického průmyslu. Řada klientů má finance na snižování emisí, respektive musí mít, protože jinak by zdroj nefungoval. Na co finance nejsou, je takzvané absolutistické vynakládání peněz na něco, co nemá ekonomický přínos. Myslím si, že firmy si najdou peníze na to, aby vytvořily projekt, jehož dopady na životní prostředí jsou nižší než stávající řešení. 

Lze kvantifikovat, kolik přibližně bude muset potencionální firma investovat? 

Největší poptávka v současné době je po naučení firmy finančnímu reportingu o tom, jaké jsou její dopady na tři zmíněné oblasti. Já, když to klientům vysvětluji, říkám: Jeden čas jste se museli naučit dělat finanční reporting, který je například na úrovni manažerského řízení vaší firmy, ale zároveň potřebujete reportovat bance, vlastníkům. Stejným způsobem to musí probíhat i v oblasti nefinančních ukazatelů. 

Firmy, které začínají od nuly, tak s těmi se musí projít i byznys logika. Tedy jaké mají strategie? Uvažují o svých zaměstnancích? Jak uvažují o řízení rizik? Jak chtějí být transparentní? To je z důvodu identifikace správných ukazatelů pro nefinanční reporting. Existují sice standardy, které říkají, jaké ukazatele by to mohly být, ale není to přesně nalinkované. Proto je důležitá úvodní debata s vlastníky, představenstvem, kde se řeší možnost naplnění reportů konkrétními ukazateli. Také záleží, jestli se bavíme o jedné firmě, nebo skupině firem. Projekty mohou trvat od třech do šesti měsíců, kdy je třeba uskutečnit s nimi debatu. Jaké ukazatele, jak budeme sbírat, kdo je příjemcem reportů, čeho chtějí dosáhnout? A pak se prochází nebo nastavuje proces sběru, konsolidace reportů a sestavení zprávy. Tudíž se pohybujeme v rozmezí od 500 tisíc do 1,5 milionu. Záleží na velikosti firmy a co od nás oni očekává. 

Co podle vás jsou ty nejdůležitější trendy v rámci ESG? Co nás nemine, jak se to bude vyvíjet?

Určitě bude existovat velký obnos financí, které Evropská unie dává do jednotlivých rozvojů fondů a váže to na investice do udržitelného podnikání a fungování Evropy. 

Máte představu, o jakých částkách se bavíme? 

Jedná se o celý Národní fond obnovy rozvoje a podpory, který schválila Evropská komise. Finance jsou dostatečně velké. Firmy, které uvažují o přijímání dotačních titulů, anebo i firmy, které uvažují o využívání Národního fondu obnovy, tak se dle mého nevyhnou zohledňování aspektů ESG. To, co se musí očekávat, je jistá standardizace. Jak se co má vykazovat. Protože zatím je to spíše volná disciplína. Například ratingové agentury jako Moody’s vedle finančního ratingu stejným způsobem dělají ESG rating, hodnotí firmy na základě nefinančních ukazatelů a zpráv. Jenomže každý ratingový subjekt má svůj standard, metodiku. Na straně Evropské unie už vyšla v dubnu loňského roku direktiva regulace. Další standard je taxonomie, která říká, jaké evropské rozvojové projekty jsou zelené. Tohle bude velký hybatel celé záležitosti spojené s tím, že Evropa chce podporovat zelené investice nebo udržitelný rozvoj.