Osmany Laffita: Móda je byznys. Mladé už to ale nikdo dneska neučí

Utrácejí Češi rádi za módu? Umějí se oblékat? A co vše se v módním světě změnilo za dobu jeho působení? Na to vše i mnohé jiné nám v rozhovoru odpověděl kubánský módní návrhář Osmany Laffita, který od roku 1987 žije a pracuje v České republice. 

Jaké byly nejdražší šaty, které jste kdy v životě prodal?

Nikdy neřeším hodnotu oblečení, co vyrábím, na to je jiné oddělení. Já se starám spíše o navrhování. Samozřejmě mám nějakou představu, ale tu finální cenu neurčuji já, na to mám lidi, kteří dělají celkové kalkulace. Záleží na tom, kolik času věnujete konkrétním šatům, kolik ruční práce tam je, jaký je to materiál. De facto já ani nechci vědět, kolik šaty stály, protože mně se to nelíbí. Znám svoji hodnotu, vím, jaký je zájem o moji tvorbu. A slyším čas od času, že jsem drahý, ale to si nemyslím. Nejsem levný, ale nejsem ani tak drahý. Myslím, že moje oblečení je dostupné i pro ty, kterým se líbí.

Umí se podle vás Češi a Češky oblékat?

Ano i ne. Jsou Češi, kteří se krásně oblékají. Jsou prostě lidi, kteří mají vkus, a lidi, kteří si myslí, že mají vkus. Jenže to není jenom tady v České republice, to je i v zahraničí. Nemůžu říct, že konkrétně Češi se neumí oblékat. Pravdou je, když srovnám dobu, kdy jsem začínal působit jako návrhář a říkalo se o mně, že jsem extravagantní, tak tam vidím velký rozdíl. Předtím byli lidi dost konzervativní, měli strach experimentovat, teď už jsou více otevření. Ale jak říkám, všude je to stejné. Jsou takoví, kteří se opravdu umí oblékat, a jsou lidi, kteří se oblékají jako šašci, i když jde o nějakou společenskou akci. Tady je jedna zásadní věc, a to, že málokdo respektuje etiketu. Když se řekne „black tie“, někdo si myslí, že si stačí vzít černou kravatu, ale black tie znamená smoking. Byl jsem na různých akcích a oblékám se podle etikety, ale často tam vidím, že i když je to na večerní šaty, přijdou ženy v koktejlových šatech. Muži jsou tedy v obleku a do toho si vezmou tu černou kravatu. A já, který dodržuji etiketu, se potom cítím špatně. Nedávám to ovšem za vinu těm lidem, kteří tam chodí takto oblečení, ale organizátorům. Pamatuji si, že u mě na přehlídce byl ministr, nebudu říkat jméno, který si dovolil přijet v džínách, přestože byl předepsaný koktejl. U dveří mu oznámili, že není adekvátně oblečený. Můj manžel, který se o tyto věci stará, říkal: „Ano, vím, kdo jste, ale nejste oblečený podle předepsané etikety, bohužel.“ A tak jsem to dělal na každé akci.

Když se podíváme na módní svět jako takový, vy jste začínal v devadesátých letech. Jak vnímáte, že se to proměnilo, devadesátá léta, po roce 2000 a dnes?

Móda se mění hodně, ale musím říct, že spíše k horšímu. Máme ty stálé návrháře, jako jsou Carolina Herrera, Armani, a to jsou lidé, kteří si drží eleganci, módu. Existuje nová technika, modernější, ale stále dodržují ty linie, siluety i technologii. Tomu, co je tady teď, se ani nedá říkat móda. Mám pocit, že každá švadlena, která má šicí stroj, je návrhářka. Každý se prezentuje na přehlídce, ale to, co dělají, pro mě nejsou ani modely, to je pytel, který si někdo vezme na sebe. Dlouhé šňůry, které se válejí všude po zemi, nebo tříkilometrová vlečka – to dělají jenom proto, aby se o nich mluvilo. Nedodržují to, co je opravdu móda. Myslím třeba studentky UMPRUM, když je Fashion Week atd., co všechno tam ony prezentují, to je katastrofické. Móda je byznys. A je to chyba učitelů UMPRUM nebo jiné módní školy, že sice naučí studenty technologie, techniky střihu atd., ale nenaučí je, co je opravdový byznys. A to můžete vidět i na ulici. Podívejte se, co prezentují, a pak se podívejte na ulici, jestli je někdo takto oblečený. Ani jeden, maximálně jeden blázen, který tahá ty látky po zemi, ale nic víc. O mně se říká, že taky pracuji trochu s extravagancí, ale extravagance je elegance. 

Když se podíváme na ochotu Čechů utrácet za módu a i třeba na ten horizont 30 let, jak to vnímáte? Utrácejí Češi víc, nebo naopak spíš šetří?

Češi mají rádi módu, rádi investují do oblečení. Dělají to pořád, ale už ne tolik, protože ekonomická situace je jiná, než bývala. Přesto lidi stále investují a rádi se oblékají. Ale nemusí to tak být, nemusí si koupit drahé věci, aby se oblékli hezky. Je spoustu jiných značek nebo oblečení za pár korun, co jsou nádherné. Jde o to umět to zkombinovat a člověk nemusí být bohatý, aby byl hezky oblečený.

Velkým tématem letošního roku jsou ceny energií. Jak je třeba vaše tvorba energeticky náročná? A jsou energie něco, co může vaši tvorbu omezit, budete muset nad věcmi více přemýšlet?

Musím říct, že já už doma chodím v kožichu, čepici a rukavicích, protože manžel nechce topit, on právě šetří. Ale ne, my nejsme továrna, my jsme módní dům a ta energetická krize se mě tolik netýká. Pro obrovské firmy, pro továrny to bude katastrofické, ale u mě nevidím žádný velký rozdíl, funguji tak, jak jsem fungoval, a pokračuji dál. Samozřejmě musíme šetřit všude, kde se dá, protože nikdo neví, jak to bude pokračovat. Ale funguje nám to.

Tématem posledních dvou let byl samozřejmě i covid, lidé pracovali více z domu, bylo méně společenských akcí. Zaznamenal jste to i vy v zájmu o vaši módu?

Bylo to trochu vidět, to je pravda. Lidé byli dlouhou dobu zavření doma, nemohli jsme vycházet, zrušila se spousta akcí. Když nebyly společenské akce, tak jsme měli méně objednávek na večerní šaty. Jenomže já nedělám jenom večerní šaty. Dělám i jiné oblečení a mám spoustu dalších produktů. Taky mi hodně pomáhalo, že mám celou svoji řadu kosmetických produktů, a lidi, jak byli doma, nudili se a nemohli nikam chodit, tak si to objednávali. Nemůžu tedy říct, že by mi koronavirus nějak ublížil. Ale vím, že spousta butiků zavřela, protože musely. Jenomže my šijeme na míru, takže jsem neměl žádný problém.

Vy už jste naznačil, že vaše tvorba se netýká jen oblečení, co všechno značku Osmany Laffita tvoří?

Už když jsem začínal, věděl jsem, že nezůstanu jenom u oblečení. Napřed jsem dělal dámské oblečení, krátce potom dámskou a pánskou módu. Následně jsem navrhoval porcelán a později i celou řadu skla. Mám kosmetickou řadu, která je dost široká, dámská i pánská kosmetika – jsou tam parfémy, tělové krémy atd. Dělám i koberce, brýle, boty a celkově doplňky, bižuterii i pravé šperky s drahokamy. Samozřejmě také boty na míru, dámské i pánské, kabelky, pásky, sportovní řadu. Moje portfolio je opravdu dost široké. A jsem připravený, že budeme pokračovat dál a dál. Když se podíváte na světové návrháře, ti taky nemají jen oblečení. Nejvíce na lidi funguje kosmetika a doplňky, např. Louis Vuitton dělá víc kabelky než oblečení. A tak my fungujeme.

A všechny tyto produkty, včetně módy, prodáváte primárně na českém trhu, nebo máte i zahraniční přesah? Dovolím si zabrousit trochu do politiky, měl jste i ruskou klientelu a konflikt na Ukrajině vám ji třeba nějak narušil?

Ne, to ne. Já se zabývám nejvíce Českou republikou, dokonce i moje produkty jsou vyráběny tady v České republice, ať už jsou to brýle, kosmetika, porcelán. Tady máte opravdu nádhernou pracovní sílu a šikovné lidi, jenom jim chybí nápady. A na to jsme my, kteří přinesou nápady, a oni to vyrábí. Ano, čas od času fungujeme i v zahraničí, ale nemám byznys v Rusku ani na Ukrajině, jen v České republice.

Teď je u vás na návštěvě vaše maminka z Kuby. Jak se Kuba za poslední roky změnila, jezdíte tam? Cestujete tam často?

Jezdím tam každý rok. Když byl koronavirus a nemohlo se cestovat, skoro dva roky jsem tam nebyl. Ale je to složitá situace. Já o politice nemluvím a nechci vůbec mluvit, nechci do toho zasahovat, protože ta je vždycky všude stejná. Ale je pravda, že ekonomika na Kubě se teď zhoršuje, je to horší, než bývalo. Asi víte, že máme stále na Kubě embargo, nemůžete tam podnikat. Dokonce tam nemůžu ani posílat peníze přes bankovní účet, protože mi platby blokují. Když byl ale prezidentem Obama, šlo vidět, že se to tam zlepšovalo, byznys a ekonomika se trochu otevřely. Turistů bylo víc, než kdy předtím, ale pak najednou nastoupil jako prezident Trump, vše zrušil a znovu pokračovalo embargo. Takže teď, kdy jsem tam byl naposledy, jsem viděl, že je na tom ekonomika hůř a hůř.

Na závěr se zeptám na takovou speciální otázku. Vy jste měl tygra. Kolik z pohledu pořízení, nákladů a údržby vlastně takové zvíře stojí?

Mít tygra je drahá věc. Já jsem si ho nekoupil, dostal jsem ho jako dárek k narozeninám, a to byl ještě malinké koťátko. Byly to velké starosti, protože mu musíte věnovat dost času. Krmil jsem ho z láhve jako malé dítě, každé tři hodiny. On sám mě třeba probudil, spal i se mnou v posteli a až do roku byl s námi doma. Vychoval jsem ho jako psa a až po roce jsem ho dal na zahradu. Vydržel mi 17 let, pak ale dostal rakovinu. Měl obrovský nádor a musel jsem ho nechat utratit. Ale je to drahá věc, protože na tygra musíte mít podle vyhlášky povolení, což teď nedávají nikomu. Musíte být chovatel nebo mít zoo nebo něco takového. Musíte mu postavit celý park, kde musí být elektřina. A pak nezapomeňte, že tygr sežere 5–10 kilo masa denně. Pátek jsem mu dával půst, že nejedl, ale jinak každý den a to je na měsíc celá kráva. Když mi pak umřel, všichni čekali, že si pořídím nového. A je pravda, že jsem dostal i další nabídku, dokonce na bílého tygra, ale řekl jsem ne. Tygr patří do přírody, ne aby byl někde zavřený.