Metaverzum je užitečná, ale zatím nerealistická věc. Apple může zamíchat kartami

Kde všude se můžete už dnes setkat s virtuální i rozšířenou realitou a na co se v tomto směru můžeme těšit do budoucna, nám v rozhovoru prozradil Leoš Kubíček ze společnosti Virtual Lab, jednoho ze členů Asociace pro aplikovaný výzkum v IT.

Zabýváte se hlavně virtuální a rozšířenou realitou a ta podle společnosti IDC do roku 2026 skokově poroste. Zároveň jste se nedávno vrátil z konference Healthcare+ Expo na Tchaj-wanu a v říjnu jste byl v Las Vegas na největším veletrhu inovací ve zdravotnictví. Jaké jsou tam v současnosti trendy? Jak může rozšířená realita pomoct právě ve zdravotnictví?

Co se týká využití virtuální a rozšířené reality ve zdravotnictví, mají v budoucnu své místo obě. Virtuální spíš pro trénink postupů a zvládání situací, které nemůžete nacvičit v reálném světě, protože byste ohrozil pacienta anebo k tomu potřebujete drahý přístroj, který nespustíte do daného nastavení. A rozšířená realita může sloužit ať ve formě servisu, anebo právě pro výukové účely, kdy si do daného prostředí promítnete fyziologii člověka apod. Konkrétně u nás v České republice jsme dneska na začátku této aplikace. Třeba VR ICU (virtuální jednotku intenzivní péče, pozn. red.) testuje několik nemocnic a univerzit, ať tady v Česku, nebo v Německu. A je to právě o tréninku personálu na jednotkách intenzivní péče, kde těch postupů, které jsou život ohrožující, je zhruba 50 %.

V jakých dalších oblastech bude do budoucna virtuální i rozšířená realita užitečná?

Jednoznačně školství, kde si dneska už hledá svoji cestu obě dvě technologie. V průmyslu už je mnohdy běžnou součástí ať zaučování nových zaměstnanců, nebo třeba vzdáleného servisu. Kde si tak trochu prokopává cestu, jsou sociální služby – může sloužit velmi dobře k aktivizačním nebo reminiscenčním terapiím pro seniory anebo pro personál v rámci prevence syndromu vyhoření. A samozřejmě teď se objevuje nový fenomén, a to využívání rozšířené reality v turismu, kdy nová generace hledá způsob, jak načerpat nějaké informace o dané lokalitě, ale nechtějí nic číst, chtějí interagovat s prostředím. Takže i tímto směrem půjde využití rozšířené reality.

Můžete zmínit konkrétní příklad z jakéhokoliv oboru, jak to jako funguje v reálu?

Třeba školství, tam to funguje tím způsobem, že máte virtuální třídu, kde buď 16, nebo 30 žáků si vezme brýle. Setkají se v jedné virtuální třídě, učitel využívá 3D modely předmětů, živočichů nebo toho, co potřebuje ukázat. Nebo nějakého postupu chemického či fyzikálního pokusu, které se špatně prezentují v reálném světě. Vždycky říkáme, že ve školách se má používat virtuální realita na to, co nedokážete žákům zprostředkovat běžným způsobem. Studenti mohou s tím modelem interagovat. A pak si odnesou domů pracovní list, kde je QR kód. Využíváním rozšířené reality se proces vzdělávání stává výrazně zábavnějším, efektivnějším a lépe se tak fixují informace. Pokud bychom se bavili o průmyslu, tak doba covidu ukázala problém, kdy se nekonají veletrhy – zákazníkům pak můžete třeba velké stroje ukázat jen s pomocí virtuální reality. Můžete mít prostor, do kterého nahrajete 3D model stroje, na dálku se tam přihlásí několik účastníků a vy svým zákazníkům můžete ukázat mnohem víc, než byste mohl na veletrhu. Můžete tam ukazovat modifikace, rozebírat ho, můžete školit jejich servisní pracovníky, případně udělat nějakou první předprodejní prezentaci atd. V těch sociálních službách je to o práci terapeuta nebo sociálního pracovníka s klientem. Třeba v rámci reminiscenčních terapií se vyhledávají místa v aplikaci, která v sobě sdružuje 360° fotografie téměř z celého světa – místa, kde ten senior vyrůstal. On se tam rád podívá, v tu chvíli se mu z historie vybaví v hlavě myšlenky a situace, které tam prožíval, a začne o nich mluvit. A terapeut ho pak metodicky provádí až do současnosti a trošku se mu obnovují některá neuronová spojení. Kdybychom se bavili o té rozšířené realitě, tak tu máte v mobilním telefonu. Kupříkladu teď jsme dělali aplikaci pro koněspřežku, jednu z nejstarších železnic, která vedla mezi českým Budějovicemi a Lincem. Stojí tam nejstarší železniční most na kontinentální Evropě a jeho majitel chtěl oživit tuto památku, tak se tam dělala vizualizace koňského spřežení s tím specifickým vozem Hannibal, který tam jezdil. Přijdete na souřadnice, spustí se vám aplikace a vy si tam umístíte ten model – můžete pořídit videozáznam, fotografii sdílet na sociální sítě apod. Plus tam máte informace o tom celém, je to tím pádem výrazně interaktivnější.

Jak se díváte na Metaverzum? Teď je hodně propagováno a asi se s tím každý už nějak setkal, s nějakou reklamou na internetu… 

Pro nás reklama na Metaverzum je na jednu stranu užitečná, protože ukazuje, kam to směřuje. V tuto chvíli ale to, co prezentuje, je ještě nerealistické. A ano, měl by to být v podstatě druhý prostor prožití ve virtuální realitě. Asi nejlíp by se to přirovnalo k tomu, že budete mít ve virtuální realitě kompletní internet, kde můžete zažít a zjistit cokoliv. A ještě přitom interagovat s dalšími lidmi, kteří tam budou vystupovat jako avataři. Nikdo ale zatím pořádně neví, jak to bude vypadat v cílovém stavu. Dnešní hardware ještě neumožňuje být v tom až takovou dobu, užívat si to. Jak si všichni dělají legraci z Zuckerbergova avatara, který je jednoduchý, tak je to kvůli výkonnosti toho headsetu. Protože pokud chceme být nezávislí na počítači – to znamená, že máme jenom headset, bez jakýkoliv kabelů –, tak ten samozřejmě má omezený výkon a tomu se to musí podřizovat.

Kdyby nějaká společnost chtěla využít vašich služeb, kolik ji to bude stát? 

Od nižších stovek tisíc korun po nekonečno – každému říkáme, že virtuální realita je omezená technologií a představivostí klienta. Vím, že to je obrovský rozptyl, ale kdybychom k tomu měli přistoupit seriózně, tak jsou to aplikace, které opravdu něco stojí. Ty nejlevnější, které jsme dělali, ať v rozšířené realitě, nebo ve virtuální, stojí kolem 200 tisíc, ale pak jsou samozřejmě aplikace, kde už je do toho zapojená umělá inteligence, matematické, fyziologické modely, a tam už se dostáváme na řády milionů korun.

Někde jste zmiňoval, že plánujete zapojit do virtuální JIPky také umělou inteligenci. V současnosti evropské instituce probírají tzv. akt o umělé inteligenci, o co se jedná? 

Bude to regulatorika. Zažíváme ve všech ostatních oblastech, že umělá inteligence má obrovské možnosti, ale samozřejmě ty možnosti někde budou hraničit, budou nějak zasahovat do našeho osobního prostoru. A Evropská unie se bude snažit regulovat tento prostor tak, aby nedocházelo ke zneužívání dat. Myslím si, že v tuto chvíli je zapotřebí do určité míry vyčkat, s čím nakonec přijdou, a dát tomu dostatečný prostor, aby se mohli vyjádřit hlavně odborníci, kteří tomu opravdu rozumí.

Kde by podle vás mohlo firmám pomoct nějaké to legislativní ohraničení? Proč se to vlastně děje?

Mohlo by to pomoct stanovením jasného rámce, co je povoleno a co není. Protože ve chvíli, kdy hranice není stanovena, může se stát, že firma i třeba nechtěně se dostane do situace, kdy pak přijde konkurence nebo zhrzený klient a poukážou na nedostatky. A právě když nebude pevně stanovena hranice, tak se mohou dostat do problémů. Na druhou stranu to, čeho se všichni v této oblasti obávají, je, nakolik to bude komplikovat vývoj a technologický pokrok. Protože mnohdy při tom, když vyhledáváte nová řešení, musíte jít na hranu možností té technologie. A uvidíme, kde bude ta hrana a kde budou restrikce.

Evropská unie má nelichotivou nálepku určitého byrokratického molochu. Nemůže právě velká byrokracie zapříčinit odliv chytrých lidí a společností z Evropy někam pryč?

Do jisté míry ano. Mohli jsme to vidět teď na Tchaj-wanu, kde se mohou testovat nové technologie ve zdravotnictví bez toho, aby byly certifikovány – to v Evropě vůbec není možné. Samozřejmě ve chvíli, kdy potřebujete udělat nějaké testy a budou země nebo regiony, které vám tuto možnost dají, tak se dá očekávat, že část vývoje, nebo možná celý, se přesune do těchto zemí. Získáte tak konkurenční výhodu, kdy můžete věci ověřovat přímo na trhu.

Na závěr ještě taková spekulativní otázka. Budou české domácnosti jednou vypadat tak, že v každé z nich najdeme brýle na virtuální realitu? Stane se to nějakým budoucím standardem?

Dá se to očekávat, ale myslím, že si na to ještě chvíli počkáme. Hardware dneska cenově už dostupný je, stojí méně než mobilní telefon, který má většina z nás v kapse. Druhá věc je pohodlí, to, co s tím můžeme dělat. Určitou změnou bude, jestli Apple opravdu vyjede se svým univerzálním headsetem, který bude jak pro virtuální, tak rozšířenou realitu. Ten by mohl s tím trhem zamíchat. A poslední věc je, že až se rozšířená realita dostane do vizuálu průměrných brýlí, tak pak si myslím, že to bude mít doma téměř každý.

Dá se nějak odhadnout časově, kdy by to mohlo být?

Můj, možná optimistický, odhad je někde v horizontu 10 let. Ale možná nás někdo překvapí dřív.