Vladimír Dlouhý: Až odezní krize, měli bychom směřovat k euru

Jako ministr byl už u rozdělení Československa. Jak se na tento zásadní okamžik našich moderních dějin dívá nyní, s čím se firmy i občané potýkali v roce 2022 a co můžeme očekávat od toho nastávajícího, nám v rozhovoru prozradil Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory.

Bude rok 2023 pro Čechy nejtěžší v historii samostatné republiky?

Já nemám rád takovéto úvahy, poněvadž za rok bychom si mohli říkat, že 2024 bude ještě těžší… Od počátku pandemie na jaře 2020 všechny roky byly složité, těžší než ty předcházející. Je tady celá řada náznaků, že 2023 by mohl být těžší. Asi až teprve teď budou dopadat na firmy důsledky energetické krize a především zvyšování cen energií. Měla by pokračovat inflace, i když centrální banka očekává postupný útlum v druhé polovině letošního roku. A pak je tady asi to nejsložitější, totiž, že z hlediska celoevropského zásobení plynem je zima 2022/2023 procházkou růžovým sadem proti tomu, co nás může čekat tu příští. 

Sice máme naplněné zásobníky v celé Evropě, ale zhruba 65 % toho plynu bylo ještě z Ruska. Nemůžeme počítat, že ruský plyn poteče v tomto roce, někde musíme najít těch 65 %, abychom zase naplnili zásobníky na příští zimu. To může vést k tlakům, které jsme viděli v druhé polovině srpna loňského roku, kdy najednou ceny plynu vystřelily nahoru a ceny elektřiny na ně navázané vylítly do absurdních výšin. Od toho se potom odvíjela celá energetická krize. 

Čili z tohoto hlediska by rok 2023 mohl být těžší než předchozí. Na druhou stranu, inflace má trochu polevovat, ceny energií momentálně jdou spíše dolů proti tomu, co jsme očekávali v říjnu loňského roku. Zdá se, že Evropa si krátkodobě s dodávkami plynu poradí. Důležité bylo rozhodnutí těsně před Vánoci zajišťující, že existuje určitý mechanismus aspoň částečného zastropování cen plynu právě pro tato riziková období. 

Já bych nechtěl nějak strašit. Prostě bude to těžký rok, ale nemusí být těžší než ten předcházející, dokonce si myslím, že v jeho druhé polovině, pokud nenastanou nějaké geopolitické a další externí negativní vlivy, bychom mohli začít vidět s ustupující inflací světlo na konci tunelu.

Dobře, ale jak byste tedy rok 2022 celkově zhodnotil? 

Na jeho začátku jsme si vůbec nedokázali představit, jak bude těžký. Je to dáno válkou na Ukrajině a všemi okolními souvislostmi. Všichni si na to si stěžujeme, ale ceny elektřiny v uplynulém desetiletí byly pro Českou republiku významně nízké a výhodné. A evropský trh s energiemi – na který si naši podnikatelé stěžují, že u nás vyrábíme elektřinu levně, a přitom ji kupujeme za mnohem vyšší ceny – se utrhl z řetězu právě kvůli tomu, co už jsem popisoval. 

Vazba na ceny plynu vzrostla při očekávaném nedostatku přes léto loňského roku. To byl ten krátkodobý důvod. Nemluvě samozřejmě o rostoucí nejistotě spojené s válkou, která je v relativně blízkém sousedství. Byl to těžký rok, tento bude taky, ale asi už nemůžeme čekat jednodušší léta. Protože i když se uklidní mezinárodní energetická situace, přetrvá obrovský tlak z Evropské unie, co se týče klimatických politik, které budou mít dopad na naše hospodářství, ceny energií dlouhodobě, na potřebu přizpůsobit se těmto tlakům. Protože řekněme si to otevřeně, klimatické tlaky tady budou ne proto, že to chce někdo na komisi, ale protože dneska převažující část elektorátu v západní, a hlavně severní Evropě toto považuje za prioritu a podle toho volí. 

Politici v západní Evropě budou v té agresivní klimatické politice pokračovat. Koneckonců nikdo nezpochybňuje potřebu klimatické politiky, jenom zpochybňujeme tempo a někdy takové to odcizení se od reality, když někdo v Evropském parlamentu nebo na komisi přijímá rozhodnutí, kde máme pocit, že vůbec nevědí o realitě třeba u nás, nebo v Rakousku, Polsku apod. Tady tomu se budeme muset přizpůsobit a bude to těžké. A bude to těžké nejenom v roce 2023, ale v následujících 10, 15 letech.

Když se budeme bavit o konkrétní situaci na trhu, jak si tedy české firmy stojí? Z médií víme o některých, které už zkrachovaly, ale to bude asi jen hrstka? Jak situaci na trhu české firmy vnímají, když s nimi mluvíte?

Samozřejmě některé byly velmi agresivní. Kritizovaly nejenom vládu, ale i nás. V řadě případů právem poukazovaly na to, že firma, sebelépe řízená, se sebelepšími financemi, když je v těch obzvláště energeticky náročných sektorech, počínaje těžkým průmyslem, hutnictvím a konče pekárnami a sklárnami, tak sedmi-, osminásobné zvýšení cen energií má hrozně tvrdý dopad. Vidíme, že řada z nich skončila nebo úplně se změnila a snaží se majetkově restrukturalizovat. Jiné prochází nějakými bankrotními procedurami, třeba v oblasti služeb. Není úplně jasné, co je ještě důsledek covidu a co energetické krize. Celkově jsme však v loňském roce jsme nezaznamenali nějaký kritický nárůst bankrotů. Vláda se to i ve spolupráci s námi snažila řešit různými zastropovacími usneseními, která ještě zdaleka nejsou dotažená úplně do posledního detailu. Od 1. ledna ale platí, že by se to mělo zastropovat. 

Ani to slovo zastropovat nemám rád, ale používám ho pro zjednodušení, protože v řadě případů to není úplně strop. Jedná se o nějakou výpomoc z hlediska cash flow apod. Musí to být zakotveno v evropských procedurách. Je tady ovšem nějaká vládní politika, která nedovolí, aby na firmy energetická krize cenově dopadla až zas tak v absurdní velikosti, jak to vypadalo třeba v srpnu loňského roku. To určitě pomůže. Pro malé a střední firmy pomoc mohla přijít dřív. Pro velké firmy, dokud se nerozhoupaly především Německo a Francie k zastropovacím procedurám i pro tento průmysl, což bylo někdy na konci října, tak ani česká vláda v tomto ohledu nemohla moc dělat. Čili máme zde nějaký mechanismus, kdy by ceny mohly zůstat alespoň zčásti pod kontrolu. Plus momentálně i díky mírné zimě vidíme, že ceny plynu spíš klesají.

Česko má dlouhodobě až absurdně nízkou nezaměstnanost. Některé firmy ale budou propouštět, protože méně vyrábí, je tady energetická krize apod. Jak to vidíte s nezaměstnaností letos?

Platí to, co už jsme říkali – celý minulý rok, dokonce už od covidu řada firem minimálně zpomalila, přitom nezaměstnanost zůstala velmi nízká. A souvisí to s předcházející diskuzí o počtu bankrotů. Můžeme očekávat určitý nárůst nezaměstnanosti, ale nevylítne do nějakých výšin. Já jsem v jednom pořadu řekl, že to bude maximálně 5 % – redaktoři mě totiž tlačili do nějakého čísla, tak jsem řekl to pesimističtější. Bude to podle mě méně. 

Při velkých strukturálních rozdílech je celá řada firem, které, i když třeba zpomalují, obrat a zakázky jim klesají, tak lidi nepropouští, protože vědí, jak u nás vypadá trh práce. A vždycky je potom složité lidi najít a zapracovat. Čili řada firem si lidi drží. 

Pak je zde pořád ještě určitý segment ekonomiky, na který krize dopadla méně. I během covidu některé firmy totiž zažily prudký boom – e-commerce a všechno, co souvisí s digitalizací a vůbec digitálním životem. Tyto firmy budou dále zaměstnanost udržovat, ne-li zvyšovat. A pak budou firmy, které budou propouštět, zejména v průmyslu. Nebude to ale jednotně zvyšující se nezaměstnanost – že by všichni propouštěli, tak to nebude.

Nedávno jsme oslavili 30 let samostatnosti České republiky. V té době jste v politice aktivně působil, takže zpětně, jak to vnímáte vy?

No lidsky, protože jsem napůl Slovák, táta se narodil na Slovensku. Půlku rodiny mám na Slovensku dodnes. Máma byla Češka, já už se narodil v Praze – tak jsem byl takový typický Čechoslovák. Dlouho jsem se té myšlence na rozdělení vzpouzel, ale nebylo vyhnutí, povedlo se a jsem rád, že jsem byl členem vlády, která významně přispěla k rozdělení bez nějakých větších emocí. Ekonomicky jsme samozřejmě krátkodobě utrpěli, dlouhodobě bezesporu platí, že vnitřní trh se skoro 16 miliony obyvatel je lepší než s 10 miliony, ale na druhou stranu, to napětí mezi Čechy a Slováky – a musím říct, pocházející daleko více ze Slovenska než z Česka – bylo takové, že udržovat nefunkční federaci by znamenalo daleko větší zvyšování společenského, politického, ale i ekonomického napětí. 

Kdo si jaksi pamatuje tehdejší léta, musí si vzpomenout, že nešlo jenom o nějaké pomlčkové války a jazykové věci, ale šlo i třeba o rozpočtové přesuny mezi jednotlivými zeměmi apod. Z toho hlediska nebylo asi už pak jiného východiska, už se to muselo stát. A myslím si, že se to udělalo přijatelným způsobem. A tím, že oba státy jsme členy Evropské unie, tak jsme zůstaly součástí nějakého nadnárodního celku. 

Se Slovenskem souvisí ještě jedna otázka, a to na euro. Slováci už nás v tomto směru předběhli. Jaký na to máte vy názor?

Slováci to udělali proto, aby poté, co byli v Evropě v důsledku působení premiéra Mečiara a jeho vlády vnímání problematičtěji, se daleko více přihlásili k evropské myšlence a ukázali, že jsou standardní evropskou zemí. Jsou také menší ekonomikou, s menší váhou. Pro mě, jakkoliv jsem ekonom, je otázka eura spíše politická. Protože tak jako to dokázali z ekonomického hlediska Slováci, i Česká republika by mohla přijmout euro. V dnešní době je to trochu složitější, ale dokázali bychom maastrichská kritéria před krizí splnit. Pokud by se diskuze o rozšiřování eurozóny rozběhla i v zemích střední Evropy, mohli bychom do budoucna také z ekonomického hlediska euro přijmout. 

Jenom připomínám, že máme také řadu výhrad třeba k agresivnosti a k tempu klimatických politik, jak se nemalá část Západoevropanů, Skandinávců a dalších hlásí k některým “moderním trendům” týkajícím se práv menšin atd., kde společenské povědomí u nás je vůči tomu někdy kritické a nepřijímá to s tak otevřenou náručí. To de facto podrývá takovou tu politickou sounáležitost v Evropě. 

Po konci komunismu pro nás Evropa znamenala parlamentní demokracii, svobodu, tržní ekonomiku, vládu práva. Dnes ale mladá generace Evropu definuje politicky spíš jako práva menšin, respektování tvrdé klimatické politiky atd. To považuje za důležitější než jak já jsem vnímal Evropu, když jsme se do ní začali vracet. Což mi ukazuje, že je zde určitá politická nekonzistence. A když integrujete nějaké nadnárodní celky do nadnárodního integračního schématu, obvykle společná měna je až tou závěrečnou třešničkou na dortu. 

Efektivně může fungovat, když definujete nějaký státní celek, kde se všichni se shodují v politických, společenských, sociálních, ale i ekonomických zásadách. Proto jsem byl trochu opatrný nejenom z ekonomického hlediska – v krizích, když máte národní měnu, tak s ní můžete efektivněji manipulovat. Což se ukázalo, když se Řecko nemohlo vyhnout dluhové krizi. V každém případě válka na Ukrajině nás postavila před tvrdé rozhodnutí, že pro nás není varianta jinde než Evropské unii. Veškeré další věci jsou mimo. A to mě vede k závěru, že až se krizí rozčeřené vody uklidní, měli bychom směřovat k euru.

Když s politiky mluvíte, je tam ta nálada pro přijetí eura?

Jednotlivé strany, zvlášť aktuální koalice, se k tomu moc nehlásí. Já taky neříkám, že máme rozhodnout hned zítra. Jenom vnímám širší politické souvislosti. A když to řeknu trochu natvrdo, tak politici dneska mají pocit – asi oprávněně –, že mají jiné starosti než diskutovat o euru. Uvidíme, jak proběhne rok 2023, co se stane kolem rusko-ukrajinského konfliktu. Jsem spíš pesimista, že by se to vyřešilo nějak rychle. Do jaké míry vůbec Evropa bude i politicky a společensky více konzistentní. A pak se k té otázce můžeme vracet. Ale nějaký zásadní ekonomický problém to není.

Jaký tedy bude rok 2023, na co by se podnikatelé a firmy měli především soustředit a připravit, aby ho ve zdaru přečkali?

Je potřeba větší adaptabilita na změny, bude zde daleko větší nejistota. Musíme doufat, že inflace je na vrcholu a bude klesat. Já si nejsem jistý, že bude klesat tak rychle, jak to vidí centrální banka, když pozoruje klesající inflační tlaky někde jinde. U nás přece jen pořád víc trpíme energetickou krizí. A druhá věc je, že 2023 a 2024 budou roky, ve kterých se firmy budou muset připravovat i na tvrdší dlouhodobé změny, které souvisí také už s tím, o čem jsme mluvili, tj. nejenom geopolitické změny, ale bude se měnit otevřenost ekonomiky. Bude větší protekcionismus, daleko hůř se bude vyvážet, budeme pod tlakem klimatických změn, které promění úplně energetickou politiku. A všichni se na to budeme muset připravit. 

Ještě mě k tomu napadá, jestli krize – nemyslím to pejorativně – nějakým způsobem nepročistí trh a přežijí jen firmy, které jsou postaveny na nějakém zdravém základu? 

Nikdy nepromeškejte pozitivní efekty žádné krize. Myslím, že to prohlásil Winston Churchill. „Never let a good crisis go to waste.“