Patnáct litrů čistého alkoholu na osobu. Tolik vypije průměrný Čech. A počet lidí za hranou rizikového pití se v Česku stále zvyšuje. Nepomohla ani tradiční osvětová akce „Suchej únor“. Podle Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti byl naopak v Česku únor „mokrý“ – poptávka po alkoholu totiž v českých obchodech vzrostla. Za hranou rizikového pití u nás v současné době žije více než milion Čechů. V roce 2022 tento počet činil „pouze“ 900 tisíc lidí.
Průměrný Čech vypije ročně patnáct litrů čistého alkoholu. A protože poměr mezi muži a ženami činí 4 : 1, připadne na průměrného českého muže dvacet čtyři litrů lihoviny. Výkon hodný ruského důstojníka. Až na to, že od důstojnosti se čím dál více vzdalujeme. Nemluvím o velikonoční nadílce do jedné a hned na to druhé nohy. Na mysli mám rizikové pití, od kterého je pouze krůček do pomyslného lihového jezera.
O tom, proč Čechům stále více špiritus bere jejich spirit, jsme si povídali s Kateřinou Marklovou, odbornou ředitelkou NEO Centra, kde pomáhají lidem znovu nalézt důstojnost i duši.
Proč je u nás spotřeba alkoholu tak vysoká a proč stále narůstá?
Podívám-li se na to v širším kontextu, obliba alkoholu souvisí to s historickým dědictvím euroamerické kultury, alkohol k naší kultuře historicky patří, je velmi snadno dostupný, společensky tolerovaný, až kolikrát žádaný. Další aspekt souvisí s narůstajícím blahobytem společnosti, kdy se nám jako lidstvu snižuje frustrační tolerance, volíme radši příjemnější zkratky než složitější, trnitější cesty. Další aspekty jsou více individuální, ale to by bylo na delší povídání.
Proč pije stále více žen?
Velmi ohrožené jsou především ženy samoživitelky, ženy na mateřské dovolené, ženy ve vysokých funkcích… Společný jmenovatel těchto skupin je, že jsou osamělé, nemají podporu ve svém sociálním prostředí.
Co je to ono „rizikové pití“?
Rizikové pití znamená, že ztrácíme kontrolu nad užíváním alkoholu. Například si zajdu na tři pivka s kamarády a po čtvrtém pivu už na své předsevzetí zapomenu, vrátím se druhý den nad ránem, kdy si několik hodin nepamatuji. Jedná se o nadměrné užívání alkoholu, kdy do popředí vystupují rizika s tím spojená, ale třeba pouze v jedné oblasti (ohrožení zdravotního stavu, negativní dopady v rodině, v zaměstnání apod.). Závislost není ještě plně rozvinuta, je však nejvyšší čas pití výrazně omezit.
K tomu mimo jiné slouží akce Suchej únor. Letos propadl. Mezi nejčastější výmluvy, proč ho nedržet, patří „já to nepotřebuji“. Je právě toto ono sebeoklamávání typické pro lidi s problémem s alkoholem?
Ano, je to přesně tak. „Sebeoklamávání“ patří mezi ego-obranné mechanismy. Pokud je používáme pružně, jsou funkční, jestli však zatuhnou a rigidně se držíme jednoho, více nám škodí, než pomáhají. Např. tvrzení jako „já to nepotřebuji, mám alkohol pod kontrolou, když budu chtít, můžu kdykoliv přestat“ patří mezi tzv. racionalizace, rozumem si zdůvodňuji, proč můžu pít. Pravda však bývá taková, že se na emoční úrovni alkoholu vzdát nechci.
Jak rozetnout začarovaný kruh, kdy nejvíc alkoholik lže sám sobě, ale aby se léčil, potřebuje se odhodlat on sám vnitřně?
Práce s motivací je náročná část léčby, ale za mě jedna z nejdůležitějších. Jako když stavíte dům, dobrá motivace jsou základy, bez kterých by vám stavba (léčba) spadla. Okamžiky pravdy většinou přichází s nějakým větším průšvihem v životě – zhoršením zdravotního stavu, rozpadem vztahu/rodiny, ztrátou zaměstnání, dopravní nehodou, ztrátou řidičského průkazu apod.
Co říct na závěr?
Závislostní chování lze chápat jako maladaptivní strategii na nějaký pro člověka jinak obtížně zpracovatelný duševní stav. Může se jednat třeba o trauma, stres, obtíže v navazování vztahů, obtíže v sebe-pojetí a sebe-úctě a další. Závislostní chování je pak často způsobem zvládání oné zátěže. Proto je tak důležité využít dny volna k odpočinku, zdravé relaxaci někde v přírodě a se svými blízkými.
Autor: Alena Burešová
