V USA mi nikdo do očí neřekl, že na to nemám. Určité dveře mi ale nebyly otevřeny, říká profesorka

AMERICKÝ SPECIÁL #19: Během studia v Česku jsem měla pocit, že se od žen neočekává, že budou v některých oborech dobré. V Americe mi to do očí nikdo neřekl, ale některé dveře mi nebyly úplně otevřeny, říká profesorka ekonometrie a statistiky na Chicagské univerzitě Veronika Ročková. Proč je důležité se proti diskriminaci ozvat a co by poradila studentům, kteří se chtějí dostat na americkou univerzitu?  

Chicago není její první americkou zastávkou. Ročková předtím tři roky působila na Pensylvánské univerzitě, kam se dostala na základě předchozí spolupráce. K získání pozice jí hodně pomohl článek, který byl publikován v jednom z nejlepších časopisů. 

„Když jsem studovala v Holandsku, dostala jsem nápad na článek. Můj vedoucí disertační práce tomu však nevěnoval pozornost. Naštěstí jsem měla příležitost se setkat s jedním profesorem, který tam byl na návštěvě a kterému se můj nápad opravdu líbil. On mi tenkrát řekl, že to bude můj kariérní článek, a to mi dodalo kuráž ho napsat,“ říká Ročková s tím, že na základě článku jí později nabídli místo v USA. 

Na rozdíl od Holandska mají podle ní v Americe přístup, že když má člověk co nabídnout, nezáleží na tom, odkud pochází. To byla oproti Evropě příjemná změna. „V Holandsku měli určitý postoj k východním Evropanům, který se mi moc nelíbil. Měla jsem pocit, že pracovat tam na akademické kariéře, když jsem nebyla Holanďanka, by bylo náročnější. Byl tam určitý strop,“ uvádí Ročková. 

Začátky za oceánem pro ni přesto byly náročné, i kvůli kulturním rozdílům. Ročková byla jediná Evropanka a asi jedna z dvou studentek na oddělení. „Neměla jsem titul z Harvardu nebo Stanfordu a ocitla jsem se na druhém nejlepším oddělení statistiky na světě, hned po Stanfordu. Uvědomila jsem si, že mám úžasnou příležitost se prosadit a doufala jsem, že když tvrdě zapracuju, nějak to dopadne – a ono to dopadlo. Na konci tříletého tréninku jsem se rozhodovala mezi pěti nejlepšími univerzitami, včetně té Chicagské. Splnil se mi takový ten americký sen,“ uvádí Ročková.

Žádný český student se nepřihlásil

Jak už padlo v předešlých rozhovorech z americké série, rozdílů mezi Evropou a Amerikou je celá řada, a platí to i v oblasti školství. Podle Veroniky Ročkové je velkým rozdílem samotný fakt, že v Americe je většina dobrých škol privátních. „Na profesory na univerzitách jsou kladeny vysoké nároky. Jsou hodnoceni za výuku, ale také se od nich očekává, že budou cestovat po světě, přednášet a publikovat kvalitní výzkum, který má přesah a impakt na společnost,“ říká Ročková s tím, že nároky jsou sice vysoké, ale odpovídá tomu i finanční ohodnocení.  

Klíčem k úspěchu, jak se dostat na americkou univerzitu, je podle ní mít kuráž a dobrou úroveň angličtiny. „Jsem vedoucí doktorského programu pro náš obor a kontaktovala jsem několik lidí v Praze, protože jsem chtěla, aby se dozvěděli o našem programu a aby nějací talentovaní studenti podali přihlášku. Nepřišla ale ani jedna, což si myslím, že je škoda,“ mrzí Ročkovou. 

Mladé lidi může od studia v zámoří odradit i finanční stránka věci, školné zejména na soukromých univerzitách je vysoké. Doktorské studium je ale podle Ročkové sponzorované a studenti mohou získat stipendium. Bez stipendia se náklady na roční studium Chicagské univerzity pohybují mezi 60 až 70 tisíci dolary (více než jeden milion korun).

Ženy v akademickém prostředí pořád naráží

Ročková se na akademické půdě setkala i s předsudky vůči ženám. „Během studia v Česku jsem měla pocit, že se od žen neočekává, že budou v některých oborech dobré,“ říká Ročková. „Ta zkušenost ale byla svým způsobem přínosná, protože jsem se dokázala zocelit a nebrat si věci úplně osobně,“ dodává. 

V Americe ženy mohou také narazit, jen se to dává najevo jinak. „Nikdo mě tu verbálně nekonfrontoval a neřekl mi, že na to nemám. Mám ale pocit, že mi některé dveře nebyly úplně otevřeny a musela jsem si o přístup říct sama, což nebylo úplně ideální. Ale myslím, že se to zlepšuje,“ míní Ročková.

„Důležité je nenechat se odradit, ozvat se a říct si o to, co si člověk myslí, že si zaslouží,“ zdůrazňuje Ročková. Je podle ní velmi přínosné o věcech mluvit a dávat v určitých situacích feedback. „Když jsem například se svou expertizou nebyla na seznamu lidí, kde jsem měla být, vyjádřila jsem se k tomu a dotyčnému vysvětlila, jak to na mě působí a že do budoucna by na ženy měli brát větší ohled a zahrnout je více do více aktivit,“ uvádí Ročková.

Role žen a mužů jsou podle ní v Americe stále spíše tradiční. Očekává se, že živitelem rodiny je muž. „Já vyrostla ve společnosti, kde ženy pracovaly a zároveň vychovávaly děti, což pro mě byla velká inspirace. Myslím, že ženy v Česku toho dokážou víc než ženy v Americe,“ říká.

Jeden domov v Americe, jeden v Česku

Do Česka se Veronika Ročková vrací několikrát do roka. Vždy si najde konferenci, kterou chce navštívit, a potom jede na týden, dva za rodinou. Její práce jí poskytuje velkou flexibilitu na cestování a nemusí si tak vybírat mezi Českem a Amerikou. „Můžu mít dva domovy. Tady v Americe mám ideální prostředí pro vědeckou činnost, v Česku bych stejné podmínky neměla,“ myslí si Ročková.

Velkým tématem v Česku je nyní důchodová reforma. Jak na důchod spoří v Americe? Podle Ročkové spoléhá většina Američanů na investice. „Od začátku svého prvního zaměstnání si finančně literární Američané odkládají část svého příjmu a investují na finančních trzích“, říká Ročková.  

Celý rozhovor ve videu nebo podcastu. Americký speciál vznikl za podpory společnosti Progresus Invest Holding a byl natáčený od 7. do 21. června v New Yorku a Chicagu.