Vinařství bylo ve starém Římě rozšířenou činností. Z metod, které tehdy používali, se můžeme hodně naučit o přizpůsobení zemědělských systémů oteplování planety, dozvídáme se v článku na webu The Conversation.
Starověké vinice vypadaly dost jinak než dnešní typické zvlněné svahy. Velmi běžnou technikou pěstování vinné révy tehdy bylo její přivazování k řadám stromů na polích, která byla využívána také k pěstování obilovin a zeleniny. Tomuto systému se říká arbustum.
Arbustum
Velkou roli hraje poloha. Téměř všechny starověké texty umisťují pěstování vinné révy do nízko položených, rovinatých a vlhkých oblastí Apeninského poloostrova. Něco takového může moderní vinaře mást, protože zmiňovaná rostlina nemá ráda příliš mnoho vody. Přitom takové pozemky se často nacházely v blízkosti řek a pobřeží, které byly hlavními hospodářskými koridory, a tudíž atraktivními oblastmi pro osídlení a zemědělství.
Pro moderní vinaře je pěstování vinné révy ve vlhké půdě takřka nemyslitelné. Představuje obrovské riziko houbových chorob, které by mohly révu oslabit a zahubit. Přesto Římané něco takového dokázali. Naštěstí pro vědce se arbustum v Itálii používalo až do počátku 20. století. Relativně nedávná dokumentace tak v kombinaci se starověkými prameny odhaluje vynalézavost tohoto systému.
Hlavními používanými dřevinami byly topoly, jilmy, vrby, javory nebo jasany, které dobře prospívají ve vlhkých oblastech, protože potřebují hodně vody k udržení svého rychlého růstu a vysoké transpirace. Nasávají tím pádem přebytečnou vodu z půdy, fungují jako vodní pumpy a přispívají k přirozenému odvodnění oblasti. Jejich kořeny umožňují, aby rostlina zůstala zdravá a dařilo se jí ve vlhkém prostředí po celá staletí.
Ochrana proti mrazu
Réva, která dokázal vyšplhat vysoko – až do výšky 15, nebo dokonce 20 metrů –, snížovala škody způsobené vzlínající vlhkostí půdy a zároveň zvyšovala vliv slunečního tepla. Díky tomu se hrozny lépe vyvíjely a zrály, pokud bylo dosaženo správné rovnováhy mezi zastíněním a osluněním. Vysoké popínavé révy mají také hlubší a vyvinutější kořeny, díky čemuž jsou odolnější vůči hnilobám způsobeným parazity.
Příklady z předindustriálního Portugalska ukazují, že stromy samy o sobě dokonce přispívají k mikroklimatu vinice: zmírňují dopad zimních mrazů, poskytují ochranu před silnými a škodlivými větry a omezují šíření nežádoucích semen.
Odolnost vinohradnictví v podmínkách rostoucích teplot, které s sebou přinášejí nové škůdce a choroby, je nejlépe patrná při pohledu na průkopnické moderní iniciativy v jižní Francii. Pokusy na farmě Restinclières potvrdily mikroklimatické výhody agrolesnictví, včetně ochrany proti mrazu a přítomnosti užitečného hmyzu.
Agrolesnictví
Nejdůležitější ale je, že stín poskytovaný stromy zřejmě zpožďuje dozrávání hroznů o několik týdnů, aniž by problematicky snižoval výnosy. To je požehnáním pro vinaře, kteří stále častěji musí řešit hrozny dozrávající v důsledku vyšších ročních teplot příliš rychle, mají mnoho cukrů a dávají méně kvalitní vína s příliš velkým obsahem alkoholu.
Organizace OSN pro výživu a zemědělství nedávno vyzdvihla výhody agrolesnictví. Zdůraznila potřebu jeho většího rozšíření, četné environmentální a socioekonomické přínosy, zejména pokud jde o pomoc milionům drobných zemědělců přežít ve stále nepříznivějším klimatu.
Autor: Petr Pláteník
