Pražské sídliště vyměnila za Dolomity. Neřeším politiku a užívám si život, říká po 20 letech

Marta Kučíková, česká spisovatelka a blogerka, se před 20 lety vydala za svým manželem do severní Itálie. Svou zálibu v psaní příběhů přirovnává k rybaření. „Nikdo moc nevěděl, že píšu. Následně jsem díky známým začala přidávat na internet,“ říká. Z pražského sídliště se přestěhovala do malebného podhůří Dolomit, kde našla nový domov, inspiraci pro své knihy a hlavně naprosto odlišný přístup k životu. O střetu české a italské mentality, národní povaze Italů a životě v zemi slunce, vína a silných rodinných pout jsme si povídali během její návštěvy Prahy.

Co přiměje mladou maminku se dvěma dcerkami opustit šeď pražského sídliště a vydat se do neznáma v cizí zemi? V případě Marty Kučíkové to byla kombinace lásky, odvahy a touhy po změně. Díky známému se jim naskytl nový život. „Manžel pracoval v mezinárodní firmě a kvůli práci jsme ho s holkama skoro neviděly. Jeho italský kamarád mu nabídl práci a přestěhování do Itálie. Chtěl hlavně změnit prostředí a dát naší rodině nový impuls. Mně se tam vůbec nechtělo, ale po půl roce jsem za ním také dorazila,“ vysvětluje své pohnutky s tím, že se jí tím obrátil život.

Z cizinky blogerkou s velkým ohlasem

Jazykovou bariéru i po letech stále pociťuje. „Občas řeknu nějaké slovo, které má jiný význam, jako nedávno, kdy jsem řekla, že neumím vařit místo šít,“ usmívá se Kučíková.

„Tehdy jsem neuměla ani slovo italsky, ale postupně jsem se to učila za pochodu – při výpomoci v obchodě, hlídání dětí, žehlení a péči o seniory,“ vzpomíná na první dny v nové zemi.

S humorem a nadhledem začala sepisovat své jazykové přešlapy, kulturní šoky a postřehy z každodenního života. Nejprve jen jako formu terapie v dopisech českým přátelům. Později je právě díky nim začala vkládat na blog. „Od prvního blogu to bylo něco neuvěřitelného. Najednou to byly tisíce čtenářů, spousta ohlasů a diskuzí. Psali mi Češi žijící v Itálii i Italové se zkušeností z Česka. Všechny ty reakce mě jen povzbudily, abych ve psaní pokračovala,“ vzpomíná na své spisovatelské začátky.

Po deseti letech psaní přišlo první vydřené ocenění. „Následně přišla první, druhá i třetí kniha a zjistila jsem, že můj život má smysl,“ vzpomíná.

Lekce italštiny i života s láskou

Život v prosluněné Itálii je přeci jen odlišný od toho českého. „Před 15 lety bych vám bez váhání vysypala jeden rozdíl za druhým. Teď už tam žiji 20 let a jsem Češka duší i srdcem, ale je to tam trochu jiné. I když jsou láskyplní a rozevlátí, tak uznávají autority. Už děti ve školce i rodiče si nedovolí říct nic proti tomu druhému. Žádná práce tam není podřadná. Pokud jste třeba dlaždič, tak ocení vaši práci, pokud budete dobří,“ upozorňuje na rozdíly, které pociťuje.

„Také méně mluví o politice a jsou více otevření. Nejvíce mě překvapilo, že oni zásadně nereklamují. Ví, že to nemá smysl,“ usmívá se Kučíková s tím, že Češi jsou odvážnější a nebojí se autorit jako jsou třeba úředníci.

Platební karty jsou pro Italy zbytečnost, peníze nosí v Kinder vajíčkách

Italové nosí malé peněženky, ve kterých mají drobné. „Občas je mají i v obalu od Kinder vajíčka. Oni si hledají příležitost, kdy se můžou sejít a dát si třeba pizzu. Jde jim jen o to, že se sejdou. Vždy vytáhnou peněženku s drobnými a platební karty moc nepoužívají. Česko je oproti nim napřed,“ dodává.

Stereotyp o Itálii coby patriarchální zemi prý také neplatí. „Je tam spíš skrytý patriarchát, ale o to silnější matriarchát. Vládne babička od severu k jihu, ženy v rodinách rozhodují. Muži jsou milující otcové a často dost pod pantoflem,“ usmívá se Kučíková s tím, že ženy mají velký vliv v rodinách i v politice.

Ženy jsou krásné v každém věku, muži jsou rození štramáci

Až s poetickým dojetím mluví o italském kultu mládí v srdci. „Ženy jsou vždy načesané a nalíčené, muži galantní a elegantní, i když jim táhne na devadesát. Je v nich obrovská úcta k životu, ke kráse a ke svému italství. I když je bolí nohy, tak nejsou shrbení a nedávají to na sobě znát. Starší ženy chodí každou sobotu ke kadeřníkovi,“ dodává Kučíková.

Díky rozvoji sociálních sítí se posunuly i znalosti Italů o České republice. „Před těmi 20 lety to tak nebylo. Starší generace nevěděla, co je to Česká republika. Někdo si pamatoval Československo, výjimečně rok 1968. Často si nás ale pletli s Rumunskem, Moldavskem a Ukrajinou,“ vzpomíná Kučíková.

Povědomí o Praze má půlka Italů, vědí, že je krásná

„Momentálně tak 50–60 % Italů ví, kde je Praha a že je nádherná. Znají i Olomouc a Brno, protože mají v Česku pobočky jejich italských fabrik. Většinou zde potkají Češku, kterou si zamilují a vezmou si ji do Itálie,“ poukazuje na fakta o povědomí.

Změna povahy ale nastala i u Kučíkové. „Podle okolí jsem více uvolněnější a tolik nesleduji politiku. Více si vážím každého dne. Pokud jsou Italové nemocní, tak si nestěžují a jdou dál. Nechtějí se ohlížet a v dnešku hledají to hezké,“ povídá Kučíková s tím, že si užívá každodenních věcí.

Ital je pracovitý a dokáže ocenit každého 

Přestože Italy vnímáme často jako bezstarostné požitkáře, Kučíková vyzdvihuje jejich pracovitost, hrdost a lpění na tradicích. „Pro ně je čest a sláva položit život za vlast. Oslavují padlé hrdiny války i z dávných dob, předávají si to jako štafetu z generace na generaci.“

Fascinoval ji i citlivý přístup k postiženým dětem. „Berou to jako boží dar. Zdravé děti se předhánějí, kdo si bude hrát s tím na vozíčku. Je to nádherná oslava lidství a sounáležitosti,“ vypráví.

„Byla jsem dlouho nemocná a poté, když jsem se vrátila, tak se ke mně Italové chovali jako k vlastnímu nemocnému dítěti. Byla to lavina lásky, soucitu a pomoci. Je to specifické pro celou Itálii, možná více na jihu,“ vzpomíná na těžké období Kučíková.

Italové jsou jako cibule, mají více slupek, které štípou

Zároveň ale přiznává, že za přátelskou a vřelou slupkou jsou italské komunity dost uzavřené vůči cizincům. „Češi vás pustí k sobě blíž, pozvou vás dál. Ital je sice srdečný a kamarádský, ale dovnitř mezi své spolužáky a rodinu si vás nepustí. Chrání si své italství,“ srovnává dvě kultury Marta Kučíková.

Dalším rozdílem je vyšší nezaměstnanost. ,,V Itálii je větší nezaměstnanost než v Česku. Oni se ale nehroutí. Stále vědí, že mají své kafe a nejlepší pizzu na světě. Mají tu svou hrdost a vědí, že to vše zvládnou. Teď se jim do toho posouvá i odchod do důchodu a rostou ceny energií,“ upozorňuje na stále pozitivní mentalitu v náročných časech.

Tato národní mentalita se podle ní projevila i v těžkých časech pandemie. „U nás v obchodě, kde pracuji, jsme zažili celé rodiny, kde někdo na covid zemřel. A Italové netruchlili, ale řekli jen: Avanti, jdeme dál. Ta jejich hrdost a odhodlání je vnitřní hnací motor i v dobách krize.“

Život mezi dvěma domovy je těžký, nikdy nevíte, kam patříte víc

Čtenáři stále čekají na nové příběhy z každodenního života. „Román psát nechci. Ráda píšu o tom, co jsem zažila na vlastní kůži. Chci dál dávat to hezké, co jsem zažila v Itálii, a Italům vyprávět o Česku,“ prozrazuje plány.

Kučíková tráví čas střídavě v italských horách a v rodné vlasti. „Možná mě to více táhne do Čech,“ říká s tím, že si uvědomuje, že její děti vyrostly v Itálii a berou ji jako svůj domov. „Do Česka už jedou na návštěvu,“ přemýšlí.

V tom vidí i jisté varování pro Češky, které se chtějí provdat do Itálie a časem se třeba s dětmi vracet. „Můžete si malovat, že se po letech vrátíte, ale pro ty děti je domov tam, i kdybyste sebevíc chtěla zpátky.“ Silné pouto k rodné zemi v ní zůstává, ale do Česka se natrvalo vracet neplánuje. „Uvidíme, co život přinese, ale zatím to nechávám plynout mezi těmi dvěma světy a domovy,“ uzavírá sympatická spisovatelka.

Italský speciál byl natáčený v průběhu června 2024 v italském Miláně a okolí. Děkujeme partnerovi speciálu, firmě Slevomat.