Právě na sklonku páté a šesté dekády minulého století začala NASA intenzivněji spolupracovat s průmyslovými partnery na vývoji generátorů energie na bázi palivových článků. První pohon využívající iontoměničové polymerní membrány (anglicky Proton-exchange membrane fuel cell, zkrácně PEMFC) vyvinul ve firmě General Electric Willard Thomas Gurb.
Na webu České vodíkové technologické platformy se dozvídáme, že „jedinou kapalinou v tomto typu palivového článku je voda“, což minimalizuje problémy s korozí. „Pro efektivní provoz je klíčovým problémem tzv. vodní režim,“ píše se dále na zmiňovaném webu, „podmínky musí být nastaveny tak, aby se produkt – voda – neodpařovala rychleji než je produkována. Vysoký stupeň hydratace membrány je podmínkou pro její dobrou protonovou vodivost.“
Grubbův vynález dále vylepšil a rozvedl jeho kolega ze stejné firmy Leonard Niedrach, když použil platinu jako katalyzátor v membránách. Tzv. Grubb-Niedrachovy palivové články pak nesly vesmírná plavidla vysílaná do kosmu v rámci úspěšného vesmírného programu Gemini.
USA vs USSR ve vodíku
Pro lety na Měsíc, tedy následující program Apollo, už vesmírné lodi vybavovala palivovými články jiná společnost. International Fuel Cells (později UTC Power) vyvinula 1,5kilowattové alkalické palivové články, které poskytovaly astronautům na misi jak elektrickou energii, tak pitnou vodu. V návaznosti na to v IFC vyvinuli až 12kilowattové články, které NASA používala při následných výletech do vesmíru.
Pokud jde o Sovětský svaz, tam stále detaily počátků jejich práce na vodíkovém pohonu zůstávají zahaleny rouškou státního tajemství. Z pozdějšího uplatnění víme, že vodíkové články byly používány nejdříve na ponorkách a později ve vesmírném programu.
Západ ovšem s nástupem sedmé dekády začal řešit ještě další problém vedle vojenské hrozby, a to ekologické důsledky užívání fosilních paliv. O tom, jak začal být vodík přitažlivý i pro širší veřejnost, si ale více povíme příště.
První díl článku o historii vodíkového pohonu
Autor: Petr Pláteník
