Po celém světě byly letos zaznamenány rekordně vysoké teploty vzduchu a oceánů, ale také nebývale nízká úroveň antarktického mořského ledu a ničivé požáry a záplavy. Co to znamená pro globální ekologickou politiku, rozvádí autoři článku na webu The Conversation.
Méně se ve světových médiích bohužel už hovoří o dalším nárůstu skleníkových plynů. Množství oxidu uhličitého (CO₂) je na úrovni, jaká nebyla zaznamenána od pliocénu před 3 miliony let. Globální úsilí o snížení emisí tak zdaleka nedosahuje úrovně stanovené v Pařížské dohodě.
V článku, který vyšel v časopise Nature, se objevují argumenty ve prospěch jiného způsobu stanovování cen uhlíku. Mělo by se více zohledňovat, jakým způsobem je z atmosféry odstraňován, na jak dlouho a s jakou úspěšností. Tím se může zajistit financování nadějnějších technologií slibujících dosažení nulových emisí uhlíku do roku 2050.
Nestačí jen omezovat, musíme odstraňovat
Některé celosvětově provozované činnosti, včetně letectví a těžkého průmyslu, dlouhodobě čelí problémům s eliminací emisí. Hlavním způsobem kompenzace se zde staly tzv. uhlíkové kredity. Dilema ovšem spočívá v jejich samotné povaze. Většina z uhlíkových kreditů je přidělována na takzvaná opatření k zamezení emisí. Ukázkovým příkladem je nekácení lesů. Taková opatření přitom nijak neřeší existující přebytek oxidu uhličitého.
Je třeba zásadně změnit naše myšlení. Důraz se musí přesunout od „zamezení“ emisí k jejich „odstranění“, kdy se aktivně stahuje uhlík z atmosféry. Toho lze dosáhnout ověřitelným odstraňováním oxidu uhličitého.
Mezi inovativní technologie odstraňování řadíme:
- biouhlí – uhlík z rostlinného materiálu se zachycuje ve formě dřevěného uhlí a ukládá se do půdy,
- přímé zachycování a ukládání uhlíku ve vzduchu – při něm se CO₂ přímo odstraňuje ze vzduchu a ukládá v geologických formacích.
Paušální sazba je problém
Významným pokrokem, který přinesla Konference OSN o změně klimatu v roce 2021, bylo vypracování předpokládané poptávky a trajektorie trhu s uhlíkovými kompenzacemi. Offsetové kredity hrají zásadní roli při vývoji technologií odstraňování CO₂ a rozvoji trhů s uhlíkem. Dalším klíčovým faktorem se stalo formulování souboru pravidel pro obchodování s uhlíkem. Výsledná pracovní skupina pro rozšiřování dobrovolných trhů s uhlíkem předpovídá, že poptávka po uhlíkových kompenzacích vzroste do roku 2030 desetinásobně a do roku 2050 padesátinásobně.
Vývoj, testování a rozšíření technologií odstraňování CO₂ ovšem vyžaduje čas. Zpoždění v nabídce by pak mohlo brzdit rychle rostoucí poptávku po odstraňování oxidu uhličitého. Dalším problémem je, že současný trh s kompenzacemi uhlíku nabízí paušální sazbu bez ohledu na kvalitu nebo účinnost metody odstraňování CO₂. Musí proto vzniknout odstupňovaný trh, který bude oceňovat vysoce kvalitní a osvědčené metody.
Velkou překážkou je ale cenový mechanismus trhu s kompenzacemi uhlíku. Cena za vypořádání tuny CO₂ se pohybuje v rozmezí 10–100 dolarů. Silně ji totiž ovlivňují levnější strategie zamezení emisí, jako je například nekácení lesů. Stávající ceny jsou proto nedostatečné, pokud vezmeme v úvahu náklady na technologie odstraňování CO₂, které mohou přesáhnout částku 200 dolarů za tunu odstraněného materiálu.
Tuny uhlíku za rok
Převládající metrika, která vše zjednodušuje na „jednu tunu uhlíku“, nebere v potaz složitost odstraňování CO₂. Každá metoda má svá specifika, pokud jde o to, jak dlouho je schopna ukládat uhlík, jak spolehlivě ji lze ověřit a jaká jsou možná rizika nebo vedlejší účinky. Hodnocení tak rozmanité oblasti podle jediné metriky tudíž potlačuje inovace.
Odpor trhu vůči složitým metrikám je pochopitelný, přesto je možné uplatňovat diferencovanější, ale zároveň přístupné řešení, a to ve dvou krocích:
- Změna metriky: změna standardu z „tuny uhlíku“ na „tuny uhlíků za rok“. Tím se uzná dlouhodobost metod odstraňování CO₂ a odmění se ty, které ukládají uhlík déle. Taková metrika přímo souvisí s úsilím o snížení emisí.
- Povinná záruka: každá „tuna uhlíku za rok“ vyžaduje záruku od prodejce, který garantuje spolehlivost metody (ověření) a její celkovou bezpečnost (posouzení rizik a vedlejších účinků).
Jen tyto systémy náležitě ocení metody odstraňování CO₂, které jsou dlouhodobé, spolehlivé a bezpečné. A navíc vytváří motivaci k vývoji a používání těchto metod.
Autor: Petr Pláteník
