Expertka na trest smrti: Lidé čekající na popravu jsou méně násilní než ostatní vězni

Speciál Vědci za hranicemi: Trest smrti je v řadě států stále aktuální záležitost. Tereza Trejbalová už deset let žije a zkoumá vězeňství v USA.

V článku se dočtete:

• Za co vše lidem hrozí trest smrti
• Proč jsou odsouzení na smrt méně násilní než ostatní vězni
• Jak jsou na tom s duševním zdravím
• Život bezdomovců v tunelech pod Las Vegas
• Problém jménem opiáty

Předmětem vašeho zkoumání jsou institucionální pochybení a recidivy různých populací postižených systémem, zejména jedinců v cele smrti, jedinců s těžkým duševním onemocněním a žen, jakož i vězeňských zkušeností uvězněných. Jak se člověk dostane k tomuto výzkumu na druhé straně zeměkoule?

Přesně tak, mým hlavním výzkumným zájmem je zkoumání příčin kázeňských přestupků a recidivy různých populací a poznávání, jak různí lidé zažívají vězení. Do USA jsem šla studovat s tím, že mě zajímaly vězenství a trest smrti. Zájem o chování jednotlivců, a zvláště o to, jak se chovají ve vězení, přišel s kontakty s lidmi odsouzenými k trestu smrti a také když mě začala mentorovat doktorka Emily Salisbury, která se věnuje statistickým výpočtům rizika u žen v justičním systému a predikci recidivy a kázeňských přestupků.

Zároveň jsem s ní pracovala na federálním grantu, který se věnoval recidivě lidí, kteří měli záznam v trestním rejstříku a duševní onemocnění. Díky této spolupráci jsem chtěla tuto metodu aplikovat na lidi odsouzené k trestu smrti.

Mnoho výzkumů se v tomto směru z různých důvodů nerealizuje a predikce je zajímavá a užitečná sama o sobě. Celkově bych řekla, že jsem se k těmto výzkumným tématům v USA dostala tak, že mě vězenství zajímalo, byla a jsem v kontaktu s lidmi odsouzenými k trestu smrti, a také tvrdou prací a spoluprací s mentorkou, která mě do vězeňského výzkumu zapojila.

Jaká jsou v současnosti největší témata v těchto oblastech?

Jak už jsem nastínila, v rámci kázeňských přestupků se toho kolem trestu smrti moc neděje. Je to populace, na kterou je těžké vědecky dosáhnout. Vězeňský systém ani univerzity nechtějí vědce k lidem odsouzeným k trestu smrti pouštět.

Pokud se podíváme na trest smrti a otázky, které se ho týkají, tak se dlouhodobě řeší diskriminace u soudů, nedostatek látek, kterými se popravuje, ale i špatně provedené popravy, tvrzení neviny a rušení trestu smrti.

V Kalifornii momentálně také probíhá přesouvání lidí z oddílu trestu smrti mezi ostatní vězně. Lidé na trestu smrti mají obecně vlastní oddíly, což je často neekonomické a neefektivní. Právě v Kalifornii se dlouhodobě nepopravuje a guvernér popravy formálně pozastavil.

Na popravu v Kalifornii ale čeká zhruba 700 odsouzených, tudíž jejich přesun do ostatních oddílů je rozhodně zajímavý a zajímalo by mě, jaký tento přesun bude mít vliv na jejich chování. Z mého výzkumu vyplývá, že kázeňské přestupky, zvláště ty nenásilné, častokrát spíše než faktické chování těch, co jsou ve vězení, reflektují subjektivní uvážení dozorců, kteří mohou být ovlivňováni předsudky.

To je stále velké číslo. Jsou ještě nějaké další problémy?

Dále ve zkratce – u odsouzených žen se hodně mluví o vlivu traumatu na jejich duševní zdraví, chování a kriminální kariéru o a genderovém pojetí zacházení ve výkonu trestu. Tato oblast se hodně posouvá také ke kulturní responzivitě a k debatám o tom, jaký má vliv protínání různých identit u žen, které páchají trestnou činnost. Momentálně mám také tu čest pracovat s týmem, který se naplno věnuje porodům a mateřství ve vězení, což je další málo diskutované téma.

U lidí s duševními poruchami je jedním z největších témat styk s policií a vysoká míra věznění lidí s těmito problémy, aniž by se jim dostávalo náležité lékařské péče. Z výzkumů víme, že lidé s duševním onemocněním mají větší pravděpodobnost úmrtí při kontaktu s policií, a tak se pozornost upíná na to, kdo a jak by mohl kompenzovat úsilí policie při reagování na případy, ve kterých figurují lidé procházející krizí v důsledku svého duševního onemocnění.

Vy sama také pracujete s uživateli drog a s lidmi bez domova…

Ano, řekla bych, že lidé ve vězení, lidé bez domova a lidé užívající drogy jsou taková moje srdeční záležitosti. Předtím než jsem nastoupila na doktorát, jsem pracovala v doléčovacím centru v Ostravě, což pro mě byla jedna z mých směrodatných zkušeností. Ta práce se mi opravdu hodně líbila a klienti i kolegové byli naprosto skvělí lidé. I proto jsem se chtěla během svojí nadcházející kariéry věnovat tématům, která by mohla plošněji pomoci i lidem s problémy se závislostí.

Podobně to mám i s lidmi bez domova – k práci s nimi jsem se dostala během mého pobytu v Las Vegas, kde hodně lidí žije v protipovodňových tunelech, které jsou pod celým městem. O těchto lidech se hodně píše v populárních médiích, jsou o nich různé dokumenty a celkově je jimi společnost fascinována, ale tím to často končí.

Jak jste se k fenoménu lidí žijících v tunelech dostala?

Ještě během studia jsem začala spolupracovat s organizací Shine a Light, vedenou Paulem Vautrinotem a Robem Banghartem, kteří sami v tunelech žili a oba měli problémy s drogami. Poté co se dostali ven, začali lidem, kteří v tunelech zůstali, pomáhat. Mimo jiné každou sobotu vyrážejí zpět do podzemí a nabízejí pomoc, vodu, jídlo, krmení pro psy, ponožky, hygienické potřeby, léky a morální podporu.

Poté co jsem se k nim připojovala, jsem byla naprosto unešená jejich konceptem, jejich péčí, pochopením a přijetím, které lidem v tunelech nabízejí, ať prší anebo je 40 stupňů.

Paul a Rob jsou pro mě hrdinové, a tak jsem chtěla po přestěhování se spoluprací pokračovat, takže jsme s kolegyní vymyslely pro organizaci systémy sběru dat a napsaly grant, díky kterému můžeme do Vegas i nadále jezdit, dělat rozhovory se zaměstnanci a dobrovolníky Shine a Light a s lidmi, kteří v tunelech bydlí, abychom zjistili, jak se dá této populaci co nejefektivněji pomoci.

Doufáme, že výsledky naší práce pomohou i ostatním organizacím na jiných místech. Celkově se dá říct, že problémy s bydlením, závislostí a kriminalitou se často potkávají a prolínají.    

Co se týče uživatelů drog, v USA je známý problém především s opiáty, jaká je současná situace?

Současná situace je stále špatná a řekla bych, že vyhlídky nejsou úplně optimistické, i když nějaké posuny rozhodně vnímám. Počet úmrtí způsobených předávkováním opioidy v USA rok od roku závratně stoupá, o tisíce až desetitisíce lidí. Velkým strašákem je opioid fentanyl, který je čím dál častěji do různých substancí přidáván, jelikož je mnohem silnější než heroin a levnější na výrobu. Uživatelé většinou neví, že se v jejich drogách fentanyl vyskytuje, takže neupravují dávkování a snadno může dojít k předávkování a následné smrti.

V současnosti je ale k dispozici Naloxone, což je lék na zvrácení předávkování opioidy. Dostane se nejsnadněji v podobě spreje do nosu – tzv. Narcan. Dokonce existují narcanové automaty, Narcan u sebe nosí policie a další složky integrovaného záchranného systému. Organizace Shine a Light, se kterou spolupracuji na výzkumu bezdomovectví v tunelech pod Las Vegas, je klientům s problémy s opioidy rozdává. Univerzita, na které pracuji, je po krátkém školení dává studentům spolu s pásky na testování přítomnosti fentanylu. Tato strategie je však spíše reaktivní a klade si za cíl tlumit příznaky epidemie, nejedná se o dlouhodobé řešení ve smyslu prevence problémů s opioidy

Když se zastavíme ještě u trestu smrti, jak často dochází k nesprávnému odsouzení? Jak často k odsouzení k trestu smrti všeobecně dochází?

Momentálně je v USA 192 lidí, kteří byli nesprávně odsouzeni k trestu smrti a osvobozeni. Někteří z nich čekali na osvobození rok a někteří třeba 43 let, jako například Clifford Williams na Floridě nebo Charles Finch v Severní Karolíně. A to jsou pouze případy, na které se přišlo. Nedá se tedy přesně říct, jak často k nesprávnému odsouzení dojde.

Od roku 1973, kdy Death Penalty Information Center nesprávné odsouzení eviduje, bylo nejvíce lidí chybně odsouzeno v letech 1984 a 1985, v obou letech to bylo 12. Zatím poslední nesprávné odsouzení bylo Ralpha Wrighta v roce 2014. V roce 2003 bylo osvobozeno nejvíce lidí, 12, a k zatím poslednímu osvobození došlo letos, v roce 2023.

Momentálně čeká na popravu 2 363 lidí v celých Spojených státech. Všeobecně ale dochází k poklesu rozsudků a výkonů trestu smrti.

Zkoumala jste také chování vězňů v celách smrti vs. chování vězňů mimo ně. Jaké jsou rozdíly?

Lidé čekající na popravu mají obecně bezproblémovější chování ve vězení než ostatní. Chovají se méně násilně. Tahle skutečnost mě vlastně specificky vedla ke zkoumání jejich chování.

Nechápala jsem, proč se lidé, kteří se v minulosti už násilně zachovali a jsou na jednom místě zavření s ostatními násilnými lidmi třeba dvacet let, bez možnosti odejít či „vyměnit“ sousedy, ve vězení chovají častokrát „slušněji“ než ti, kteří se nikdy násilně nezachovali.

Navíc stát už je nijak víc potrestat nemůže. Tato otázka ve výzkumu nikdy nebyla zodpovězena, proto jsem začala pracovat s koncepty zármutku a úzkosti ze smrti a zda mají vliv na chování odsouzených v celách smrti. Zajímalo mě například, jestli by u této populace mohlo jít o pět fází psychologické přípravy na umírání dle modelu Küblerové-Rossové. Samozřejmě to může být způsobeno i tím, že mají méně styku s ostatními, ale ty rozdíly jsou tak markantní, že jsem přesvědčená, že je za tím i něco jiného. Podle toho, co mi říkali lidé v cele smrti, mezi nimi existuje určitá soudržnost a snaží se nepřijít o těch málo privilegií, která mají. Empiricky to zatím podloženo nemám, ale pracuji na tom.         

Jak zkušenost s pobytem v cele smrti ovlivňuje duševní zdraví jednotlivců?

Velmi významně. Každý pobyt ve vězení je pro jedince náročný, ale pokud se k tomu přidá dlouhodobost, špatné životní podmínky, de facto samotka (ve většině států) a to, že na konci trestu čeká poprava, tak je tlak na lidskou psychiku enormní. K tomu se přidávají i další faktory – pocity viny, odloučení od rodiny a systémů podpory, stárnutí a s ním nemoci s omezeným přístupem k lékařské péči. Navíc, většina lidí, kteří dostali trest smrti, už s nějakými problémy v oblasti duševního zdraví do vězení přichází.

Ještě se dá specificky zmínit syndrom trestu smrti, který se má vyznačovat příznaky jako například úzkosti, deprese, pocity disociace či psychotické příznaky. O tomto syndromu (a jemu předcházejícímu „fenoménu trestu smrti“) se v literatuře celkem často mluví, ale není formálně uznán jako diagnóza dle DSM-5 (americký diagnostický a statistický manuál), tudíž není snadné ho empiricky náležitě podložit.

Zrovna nedávno vyšla zpráva, že se porota neshodla na trestu smrti pro islamistu Sajfulláha Saipova, který byl odsouzen za teroristický útok z roku 2017. Jaká jsou kritéria odsouzení k trestu smrti vs. odsouzení na doživotí?

Aby člověk mohl být odsouzen k smrti, musí to jurisdikce daného státu dovolovat. Poté musí obecně spáchat vraždu prvního stupně, jinak řečeno hrdelní vraždu, s přitěžujícími okolnostmi. Každý stát přitěžující okolnosti ale definuje rozdílně. Teoreticky je ale v některých státech možný trest smrti i za jiné zločiny než za vraždu. Jedná se například o sexuální zločiny spáchané na nezletilých, vlastizradu, sabotáž či únos.

Pokud je toto splněno a žalobce se rozhodne usilovat o trest smrti, pak přichází dvoufázový soud. V první fázi jde o určení viny či neviny a v druhé pak o určení trestu smrti či doživotí. Uvážení žalobců má tudíž hlavní vliv na to, zda je trest smrti v oprávněných případech vůbec představen. Často se rozhodují v závislosti na tom, jak vnímají potenciální úspěšnost případu, jaká je politická situace, jaké mají předsudky a ideologii, jaká jsou přání pozůstalých a společnosti, jaká je finanční situace v jejich jurisdikci apod.

V případě viny pak speciálně vybraná „hrdelní porota“ o dvanácti lidech musí jednomyslně hlasovat pro trest smrti. Takto to funguje ve většině států, ale existují i výjimky, například ve státech Alabama, Florida, Montana a Nebraska, kde nemusí být jednomyslný hlas anebo má soudce více pravomocí. Počátkem roku 2023 jsou například na Floridě potřeba hlasy pouze 8 porotců, aby byl trest smrti uložen, což je nejnižší práh souhlasu v USA. Sajfulláh Saipov byl souzen federální vládou, jelikož se jednalo o teroristický útok, který vyžaduje jednomyslné hlasování.   

Trest smrti ale není jen výsadou USA. Kde ho najdeme ještě?

To je pravda, USA je ale skoro jedinou svobodnou zemí dle organizace Freedom House, kde se stále popravuje. V Evropské unii, Kanadě a Austrálii trest smrti už nenajdeme, nadále ho v nějaké formě můžeme nalézt v Latinské Americe, ale jen pro válečné a jiné speciální zločiny. V malé míře se stále uplatňuje také v Africe, téměř ve všech zemích Středního východu, v mnoha asijských zemích, zvláště Čína je hodně aktivní v popravách. Jako příklad blíže k našim hranicím lze uvést Bělorusko.

Zajímavé je, že v zemích Střední Asie trest smrti téměř nenajdete. Dle Amnesty International bylo na konci roku 2022 na světě 112 zemí, kde byl trest smrti zrušen úplně, 9 zemí, kde je trest smrti zrušen v obyčejných případech (tzn. netýkajících se válečných zločinů atd.), 23 zemí, kde trest smrti stále existuje, ale prakticky se nevyužívá, a 55 zemí, kde se trest smrti nadále používá. Tudíž je USA rozhodně v menšině. Ovšem zmiňuji zde pouze právně zakotvený trest smrti, kterému předchází legitimní soudní proces. V mnoha zemích se vykonávají mimosoudní popravy, ty jsou ale mimo mou expertízu.

Příklad Japonska – nedávno tam měli kauzu boxera, který strávil 45 let v cele smrti, až se nakonec zjistilo, že usvědčující důkazy byly zfalšované. Můžete nám k tomu říct více?

Tento případ jsem podrobně nestudovala, ale i taková situace může nastat, a to v souvislosti se závažnějšími i méně závažnými zločiny. V případě Iwao Hakamada mělo jít kromě zfalšovaných důkazů i o vynucené doznání. Pokud se podíváte na důvody osvobození u lidí na trestu smrti v USA, ze 192 případů bylo v 31 důvodem mimo jiné i falešné doznání a v 74 falešné či nedostačující důkazy. Dalšími důvody jsou také nedostatečné právní zastoupení, chybná identifikace svědka, křivá přísaha, falešné obvinění a jiná profesní pochybení.

Z výčtu vyplývá, že profesní pochybení se nejčastěji týkají policie a vyšetřovatelů, žalobců a obhájců, což pravděpodobně odpovídá i případu Iwao Hakamada. Například dle vyjádření obhájce jednoho z mužů, který stále čeká na výkon trestu smrti v Severní Karolíně, nedoložil stát u soudu žádné fyzické, DNA ani forenzní důkazy. Dá se zkrátka říct, že některé nedostatky justičních systémů mají mezinárodní charakter.

Medailonek: Tereza Trejbalová

Tereza Trejbalová, Ph.D., je odbornou asistentkou na School of Public Affairs na San Diego State University, kde pomáhá s řízením programu Prison Arts Collective, který se věnuje výuce umění v kalifornských věznicích. Vystudovala Ph.D. v kriminologii a trestním soudnictví na University of Nevada v Las Vegas v roce 2021 a magisterský titul v oboru politologie na University of Nevada, Reno, v roce 2014. V minulosti pracovala jako drogová poradkyně, což ji motivovalo k tomu, aby se zapojila do služeb pracujících s uživateli drog a bezdomovci.