Fico má hlad a dalším soustem teď může být Ústavní soud

Na Slovensku proběhlo o víkendu ostře sledované druhé kolo prezidentských voleb, ve kterém zvítězil kandidát vládní koalice Peter Pellegrini. Co nám jejich výsledky napovídají o politické situaci u našich východních sousedů nebo třeba jestli můžeme očekávat další příklon Slovenska k Rusku, nám přišel do studia vysvětlit Marián Sekerák, vedoucí katedry mezinárodních vztahů a politologie na vysoké škole Ambis.

Titulky i v západních médiích byly po Pellegriniho výhře opravdu bombastické, prohlašuje Sekerák. A dodává: „Předpokládám, že vycházely z rétoriky mnoha představitelů současné vládní koalice v čele s Robertem Ficem – ta byla dost výrazně protiamerická, zpochybňovala ukotvení Slovenska v euroatlantických strukturách, především v NATO.“

Co můžeme tedy od Petera Pellegriniho očekávat v dalších měsících a letech? Stane se nadstranickým prezidentem, nebo ještě více upevní svou vazbu na nynější vládní koalici? „Mnohé naznačila už přítomnost bývalého prezidenta Ivana Gašparoviče v jeho volebním štábu,“ odpovídá Sekerák. „Pellegrini se navíc už dost přímočaře vyjádřil, že bude vládu podporovat, pokud ta se bude snažit plnit cíle programového prohlášení. A já očekávám, že tomuto slibu dostojí. Bude se také méně než nynější prezidentka Čaputová obracet na Ústavní soud s podáními nebo vetovat přijaté zákony.“

Snad největším překvapením slovenských prezidentských voleb byla nadstandardně vysoká volební účast. O čem to podle Sekeráka svědčí? „Mobilizace voličů byla natolik výrazná, že oba kandidáti dostali přes milion hlasů. To se bralo donedávna jako taková psychologická hranice, kterou úspěšně pokořil jen pozdější vítěz voleb. Mimochodem, Ivan Korčok dostal v absolutních číslech víc hlasů než Zuzana Čaputová při vítězství v roce 2019.“

Rozdělená společnost na Slovensku?

Přesto podle Sekeráka nemůžeme na základě výsledků voleb mluvit o slovenské společnosti jako rozdělené na dva oponující si tábory. „Už i jen pohled na voličskou podporu ukazuje mnohem pestřejší obrázek Slovenska. Za úspěchem Petra Pellegriniho stojí vícero faktorů, nejen to, že byl po prvním kole kandidátem vládní koalice.“

Ohlas vyvolal ale hned vzápětí proslov poraženého kandidáta Ivana Korčoka, který si stěžoval na neférovou kampaň. „Jeho výsledek je podle některých natolik závažný a zásadní, že dokonce mluví o tom, že se zrodil nový lídr,“ komentuje momentální dění na slovenské politické scéně Sekerák. „Já s tím úplně nesouhlasím. Jde spíš nyní o nějakou vnitřní projekci části opozice, snahu vidět v tomto kandidátovi jakousi vlastní spásu. Korčok se navíc ještě nevyjádřil, jestli bude politicky dále činný.“

Založení nového politického subjektu s Korčokem v čele by podle Sekeráka vedlo k ještě větší rozdrobenosti slovenské opozice. „Jeho neúspěch ukázal, že už není kde dál brát. Nepovedlo se mu oslovit nevoliče a některé specifické voličské skupiny – například občany maďarské národnosti žijící na území Slovenské republiky.“ 

Rozhodly „vzdorohlasy“

„Musíme se také ptát, jestli všech těch víc než 1 200 000 hlasů bylo opravdu pro Ivana Korčoka, nebo šlo spíše o hlasy proti Peteru Pellegrinimu,“ upozorňuje na hlavní dilema slovenských prezidentských voleb Sekerák. „Jestli nebyli Korčokovi voliči vedeni hlavně touhou, aby vládní koalice neobsadila i úřad prezidenta. V tom vidím jistou paralelu s českou situací.“

Ivanu Korčokovi je nutné ovšem přiznat, že vedl kampaň rozhodně férověji než jeho oponent. Nesnížil se například k tomu, aby použil pikantní informace z Pellegriniho sexuálního života. „Zajímavé je, že když Igor Matovič vytáhl fotografie, které měly naznačovat nějaké skutečnosti ze soukromí pana Pellegriniho, tak Ivan Korčok se naopak svého protikandidáta zastal a odsoudil takové jednání. A naopak se třeba i snažil pozitivně formulovat téma vlastenectví, patriotismu.“

Právě na otázce vlastenectví se symbolicky střetli oba kandidáti. „V případě Korčokova uchopení tohoto tématu zůstalo jenom u vnějších symbolů, jako je vlajka a podobně. Peter Pellegrini mu naopak dokázal dát i nějaký obsah. Nemusíme s ním souhlasit ve všem, například ve věci tzv. suverénní zahraniční politiky, ale připojil tam také akcenty na sociální stát. A to jsou témata, která jsou možná bližší občanům a lepší pro uchopení než jenom nějaké vnější symboly,“ vysvětluje Sekerák.

Fico jako pragmatický politik

Můžeme výsledek voleb číst jako jednoznačný příklon Slovenska k Rusku? „Prozatím ani jedna ze dvou dominantních vládních stran, tj. SMER a HLAS, nezpochybňují členství Slovenské republiky v NATO ani v EU, což jsou dva základní pilíře geopolitické pozice Slovenska. Robert Fico je ale pragmatický politik, který dokáže velmi pozorně číst nálady veřejnosti a podle toho přizpůsobit své jednání i verbální projevy. Jestli se nakonec tímto směrem doopravdy vydá, teď ovšem není možné říct,“ odpovídá na zásadní otázku Sekerák.

Když přijde řeč na možnou výraznější vlnu emigrace ze Slovenska, právě v reakci na výsledky prezidentských voleb, poukazuje Sekerák na skutečnost, že podle některých odborníků se něco takového už děje. „Nejsem jistý, jestli se to zakládá na reálných měřitelných datech,“ usazuje taková divoká hodnocení pěkně na zem. „Víme ale, že nespokojenost části Slováků, zejména mladší generace, s vnitropolitickým, ale i ekonomickým vývojem je dlouhodobá.“ 

„Je samozřejmě možné, že tyto trendy budou i nadále pokračovat, zvláště v situaci, kdy vládní koalice, vedená Robertem Ficem, se vyjadřuje s určitým despektem k různým skupinám obyvatel a pořád si potřebuje nacházet nějakého vnitřního nepřítele,“ upozorňuje Sekerák. „Hledání vnitřního nepřítele, které jsme mimochodem zažili už za dob komunismu, je opravdu velmi zhoubné pro vnitřní sociální kohezi národa a může mít až dramatické důsledky do budoucna.“ 

„Kdybych byl nějaký konspirátor, mohl bych říct, že je to taktika Roberta Fica,“ navazuje Sekerák. „Plán, jak vyhnat co nejvíce lidí, kteří ho stejně nikdy volit nebudou, odříznout je od dění ve vlasti, aby mohl spravovat zemi tak, jak se mu zlíbí.“ 

Už před parlamentními volbami Fico mimo jiné avizoval, že si přeje vládnout podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku. „Momentálně se mu nabízí další možnost takovéhoto typu vládnutí,“ líčí potenciální scénář Sekerák, „a jediným ostrůvkem nezávislosti v rámci slovenského politického systému zůstává především soudnictví, konkrétně Ústavní soud. Domnívám se, že to může být další sousto na politickém jídelníčku Roberta Fica.“

Polsko ukazuje, že změna je možná

A jde z výsledků slovenských prezidentských voleb vyvozovat něco o dalším politickém vývoje v regionu střední Evropy? Jsou tam vidět nějaké trendy? „Každá země má svá specifika, každý politický vývoj v jednotlivých zemích je odlišný,“ odrazuje od takových úvah Sekerák. „Musíme zohlednit různé faktory, ať už historické, ekonomické, geopolitické, sociální a další. Úplně bych proto takto nezobecňoval.“

No dobře, ale nějaké povšechné závěry přesto vyvozovat můžeme. „V posledních letech se v politologii mluví o jakémsi konzervativním ‚backlashi‘ – odporu vůči donedávna dominantnímu liberálnímu trendu – v mnoha zemích, které o sobě tvrdí, že jsou liberální demokracie. Část společnosti už nesouzní s tímto politickým režimem a hledá východisko i ze své individuální situace u jiných typů politiky, kteří se možná kloní k nějakému typu autoritářství. To vidíme v Maďarsku nebo donedávna v Polsku. Ale právě Polsko ukazuje, že ten trend není nezvratný, že ještě existují demokratické mechanismy, nejenom formální. A změna je možná.“