V obavách z reakce některé společnosti otevřeně neinformují o krocích, které podnikají ke snížení své uhlíkové stopy. Univerzitní ekonomický server Knowledge at Wharton poukazuje na nový fenomén – vedle již známého pojmu greenwashing se teď objevil greenhushing.
Nejprve se objevil greenwashing – termín označující klamavé marketingové kampaně společností, které mají spotřebitele a investory přesvědčit, že jsou odpovědné k životnímu prostředí. Nyní se objevuje greenhushing. A to je také problém.
Firmy se greenhushingu dopouštějí, když aktivně pracují na snižování své uhlíkové stopy, produkci menšího množství odpadu, výrobě menšího množství plastů a budování větší udržitelnosti, ale nikomu o tom neříkají.
„Zdá se, že je v rozporu, když firmy ‚dělají dobro a zároveň se jim daří dobře‘, a přitom o tom nešíří zprávy ve všech koutech internetu. Ale v dnešním vysoce vypjatém politickém a společenském klimatu mají firmy pádný důvod mlčet,“ vysvětluje Mirko Heinle z Whartonské univerzity.
Greenhushing – hlavně nikoho nenaštvat
Pokud firma konkrétně uvede své cíle v oblasti ESG a podá zprávu o postupu při jejich dosahování, mohla by čelit odporu zainteresovaných stran, kterým by se zdálo, že plány nejsou dostatečně ambiciózní. Na druhou stranu by mohla čelit i odporu investorů a politiků, kteří se domnívají, že úsilí o ESG podkopává zisky nebo je v rozporu s převládajícími hodnotami. Například na ropu bohatý Texas nedávno zakázal svým obcím obchodovat s bankami, které mají politiku ESG zaměřenou proti fosilním palivům a střelným zbraním.
„Vidíme, jak se firmy možná chytají do pasti tím, že se zdají být málo zelené nebo zároveň příliš zelené. Jde jen o to, koho chcete trochu naštvat,“ řekl Heinle.
Citoval říjnovou zprávu společnosti South Pole, globální poradenské firmy v oblasti uhlíkových financí, podle níž každá čtvrtá společnost „zezelená a pak se zatmí“, protože nezveřejňuje svou práci v oblasti udržitelnosti. „Takový postup ztěžuje kontrolu podnikových cílů v oblasti klimatu a omezuje sdílení znalostí o dekarbonizaci, což může vést ke stanovení méně ambiciózních cílů a k promarnění příležitostí ke spolupráci mezi odvětvími,“ uvádí se ve zprávě.
Heinle tvrdí, že tato věta jasně ukazuje dilema, kterému firmy čelí navzdory své fiduciární odpovědnosti být transparentní vůči akcionářům.
„Je to těžké, když je třeba učinit kompromis mezi finanční výkonností a například emisemi skleníkových plynů. Chápu, že je těžké sdělit světu, co přesně děláte, vědět, že nemůžete uspokojit obě strany. Nemůžete maximalizovat peněžní toky a zároveň minimalizovat emise skleníkových plynů v krátkém časovém horizontu,“ dodal Heinle.
Greenhushing pronikl i do Česka
V České republice je v porovnání se západní Evropou méně firem, které informace o svých udržitelných aktivitách či výkonu neinformují. Přesto existují, i když důvody jsou odlišné.
„Nejde ani tak o greenhushing – Česká republika není stát, kde by byly firmy žalované z důvodu jejich přehnaných ambicí v oblasti udržitelnosti či greenwashingu. Je to především proto, že tuzemské firmy se udržitelnosti tolik nevěnují. Týká se to především malých a středních podniků. Nicméně jak se ukázalo v ESG Ratingu, který letos náš ústav zhotovil, většina velkých firem a také značná část malých a středních podniků už informace o svém environmentálním dopadu komunikuje anebo podniká kroky k tomu, aby to brzy dělaly,“ vysvětluje Ladislav Tyll je akademický ředitel programu CEMS na Fakultě podnikohospodářské VŠE v Praze a odborník na mezinárodní podnikové strategie.
„V České republice se s greenhushingem též setkáváme, to znamená s formou neochoty sdílet napočítané emise. Firmy, které by je měly mít napočítané a pravděpodobně také mají, je nejsou ochotny sdílet. Obávají se negativního přístupu investora nebo špatné image. Setkali jsme se s tím také při oslovování klientů v rámci ECB stress testu, plus toto též potvrzuje výsledek analýzy Carbon Tarckeru,“ říká Blanka Beranová, manažerka zodpovědná za řízení Sustainable aktivit v rámci skupiny ČSOB.
Pomohla by standardizace ESG?
Jednou z největších výzev pro firmy, které se snaží zlepšit své environmentální, sociální a podnikové řízení, je nedostatek standardů v těchto dimenzích. V celosvětovém měřítku neexistuje jednotná metoda sběru nebo měření dat, což často vede ke zmatkům – a větší motivaci nesdílet informace.
„Myslím, že standardizace by zde mohla hodně pomoci. Společnosti se částečně obávají, že budou vyčnívat z davu. Vy jste ten, kdo něco vykazuje, a pak jste ten, kdo je kontrolován. Když musíte vy i všichni vaši konkurenti zveřejnit stejnou věc, je pravděpodobné, že se od sebe navzájem příliš neliší. Je těžší vyniknout jak v pozitivním, tak v negativním smyslu,“ uvedl Heinle.
Americká komise pro cenné papíry a burzy navrhla pravidla pro standardizaci zveřejňování informací o ESG. Heinle uvedl, že některá z těchto pravidel greenwashing podporují, zatímco jiná od něj odrazují. Návrh například požaduje, aby žadatelé o registraci zveřejňovali emise uhlíku nahoru a dolů v hodnotovém řetězci, což je známé jako rozsah 3. Heinle však řekl, že pokud se firma nesnaží snížit emise v rozsahu 3 nebo si nestanovila cíle, nemusí nic zveřejňovat.
Podle Heinleho dokonce i v procesu standardizace, který právě probíhá, je potenciál pro greenhushing. Každopádně greenwashing i greenhushing budou pokračovat.
„Řekl bych, že větší starostí není to, že firmy greenwashují, ani to, že firmy greenhushují. Větší starostí je, že se o to nikdo nestará,“ uzavřel Heinle.
Autor: Jiří Böhm
