Už v 60. letech začala firma General Motors experimentovat s technologií vodíkových palivových článků. Jejich Electrovan poháněly články od společnosti vyvinuté chemickou společností Union Carbide. Vůz byl určen jen pro předváděcí účely, ale i tak se jednalo o jedno z vůbec prvních vodíkových vozidel, které se objevilo na silnicích.
Právě
obavy z nedostatku nebo nedostupnosti nafty vedly řadu automobilek k
experimentování s alternativními pohony. Například Shell se už
od poloviny 60. let podílel na vývoji palivového článku
obsahujícího metanol (anglicky Direct methanol fuel cell, zkratka
DMFC), jiné společnosti zkoušely využití ammonia nebo právě
vodíků.
Vozidla
na palivové články (Fuel Cell Vehicles, FCEV) začali v té době
vyvíjet přední výrobci aut z Německa, Japonska či USA.
Základním produkčním problémem se ukázala konstrukce nádrží
na vodík, ať už vozidlových, nebo sloužících k uskladnění
většího množství stlačeného vodíku.
Pomohl zemní plyn
Na
možnosti vodíkového pohonu zaměřily v sedmé dekádě pozornost
i státní instituce a velké firmy. Vysoko hodnocen byl především
výstupní efekt, kdy z výfuků vodíkových aut nevychází
škodlivé zplodiny, ale pouze se odpařuje voda.
Jedním
z hmatatelných výsledků tohoto desetiletí byl znatelný progres
na poli technologie palivových článků s kyselinou fosforečnou
(Phosphoric acid fuel cell, PAFC). Jednalo se o první palivové
články, které byly produkčně dovedeny až do fáze
obchodovatelnosti.
Americká
armáda se mezitím zaměřila na vývoj technologie palivových
článků s elektrolytem tvořeným roztavenou směsí alkalických
uhličitanů (Molten carbonate fuel cell, MCFC) umožňující
vyrábět stlačený vodík za pomoci zemního plynu. Právě
zapojení již ustavené infrastruktury zemního plynu bylo tím
opravdovým stimulem pro další rozvoj palivových článků.
80.
léta s sebou přinesla ambiciózní plány na budování vodíkových
elektráren i prostředků hromadné dopravy. O tom si ale povíme
zase příště.
Autor: Petr Pláteník
