Velké naděje se tehdy vkládaly do rozvoje autobusové dopravy a především různých stacionárních zařízení na vodík. Vznikaly kupříkladu ambiciózní studie městských elektráren s výkonem až 100 megawattů.
V té době také bylo postaveno několik experimentálních elektráren s palivovými články s kyselinou fosforečnou (PAFC), ty ale nezaznamenaly výraznější úspěch. Čas této technologie měl teprve přijít, a to až o dvě desetiletí později, kdy pokrok ve výrobě trvanlivější membrány a výkonnějšího řídicího sytému z nich učinil zajímavý zdroj elektrické energie i tepla.
Z amerických vojenských složek to bylo tentokráte námořnictvo (US Navy), které projevilo zájem o progresivní technologii. Její odborníci podnikli několik studií zaměřujících se na potenciál využití vodíku jako zdroje energie na ponorkách. Za velkou přednost palivových článků označili jejich vysokou výkonnost, nulové emise a především takřka tichý chod. Něco, co se mohlo opravdu hodit při hrách na schovávanou pod mořskou hladinou se sovětskými protivníky.
Možná
ale vůbec nejdůležitější je, že v této dekádě, konkrétně
roku 1983, zahájila společnost Ballard svůj výzkum v oblasti
palivových článků. Právě tato kanadská firma se v pozdějších
letech stala jedním z hlavních hráčů, pokud jde o vývoj a
výrobu palivových nádrží a systémů pro stacionární i mobilní
zařízení poháněná vodíkem.
Následující
dekáda s sebou přinesla konečně výraznější praktické
uplatnění vodíkové energie, především v podobě menších
zařízeních. Ale o tom zase až příště.
Autor: Petr Pláteník
