Se zlevňováním nákladů na výrobu palivových článků se výrobcům otevíraly nové trhy. Země jako Německo, Japonsko či Velká Británie navíc rozjely státní výzkum technologií palivových článků využívajících iontoměničové polymerní membrány (PEMFC) a článků s pevnými oxidy (Solid Oxide Fuel Cell, SOFC). Jejich potenciál viděly v možnostech poskytovat energetickou zálohu např. důležité telekomunikační síti nebo v tzv. mikrokogeneračních jednotkách, které by bydlení zásobovaly zároveň teplem i elektřinou.
Mezi
místa na Zemi vodíků zaslíbená patří rozhodně americký stát
Kalifornie. Právě zde vstoupilo v roce 1990 v platnost nařízení
definující povinnost vyrábět vozidla s nulovými emisemi – to
výrobcům automobilů přikazuje prodat určitý počet vozidel na
alternativní pohon (v poměru ke spalovacím vozům). Jednalo se o
vůbec první regulaci tohoto typu na světě.
Automobilky
zainteresované v té době nejvýrazněji na americkém trhu jako
DaimlerChrysler, General Motors nebo Toyota v odpověď na to začaly
výrazněji investovat do vývoje palivových článků, především
technologie využívající iontoměničové polymerní membrány.
Firmy
jako v minulém díle zmiňovaný Ballard pokračovaly ve vlastním
pokroku na poli stejné technologie palivových článků, jaké
plánoval využívat automobilový průmysl. Právě jednotky od této
kanadské firmy vsazovaly do svých vodíkových vozidel společnosti
jako Daimler nebo Ford.
Začalo
také experimentování s možnostmi vodíkem produkované energie
pro vojenskou přenosnou techniku, ale třeba i jako zdroje do
laptopů nebo mobilních telefonů. Všeobecný optimismus a nadějné
vyhlídky vedly v druhé polovině 90. let řadu firem zaměřujících
se na výrobu palivových článků k vstupu na burzu, kde je
nedlouho poté tvrdě zasáhl pád, který postihl technologické
firmy obecně.
První
léta nového tisíciletí přinesla opětovné snahy vyvinout
„levnější“, širší veřejnosti dostupnou technologii
vodíkového pohonu a státy se začaly více angažovat v propagaci
tohoto alternativního pohonu. O tom zase ale něco více příště.
Autor: Petr Pláteník
