Do popředí stále více vystupovaly nesporné výhody vodíkového pohonu a takto produkované energie, ať už jde o jeho výkon nebo šetrnější provoz ve vztahu k životnímu prostředí. Velmi lákavá do dnešních zůstává možnost, že by jednou vodík výrazněji nahradil fosilní paliva.
Největší
překážkou širšího rozšíření byly a jsou vysoké náklady na
výrobu stlačeného vodíku, vyžadující si značnou energetickou
zátěž. Vládní nebo soukromé výzkumné programy se proto začaly
ještě intenzivněji orientovat na problematiku jednak snížení
produkční ceny paliva a zároveň zbudování či úpravy
infrastruktury pro jeho distribuci.
Ruku
v ruce s tím šla osvěta veřejnosti, iniciativu na tomto poli opět
převzali zástupci států a mezinárodních organizací. Evropská
unie, Kanada, Japonsko, Jižní Korea nebo Spojené státy americké
zahájily programy představující tuto technologii prostřednictvím
demonstrací ukázkových či experimentálních provozů, ale také
informováním o požadavcích na zbudování infrastruktury.
Vedle
nesporných výhod, pokud jde o ekologii provozu, začaly se
zdůrazňovat další přednosti pokročilé technologie palivových
článků: jejich delší trvanlivost, větší výkonnost, ale třeba
i snadnější doplňování paliva v porovnání třeba s takovými
bateriovými zařízeními.
Díky tomu začaly být atraktivní například pro provozovatele velkých skladů. V rámci projektu HyFleet/CUTE bylo ale také třeba od roku 2006 v Evropě, Číně a Austrálii nasazeno do veřejné dopravy v 10 městech takřka 50 autobusů na vodíkový pohon.
Rok
2007 je považován za takový mezník, pokud jde o vodíkový pohon
a energii. Ne ale ani tak z hlediska technologického, ale spíš
komerčního. O tom zase více příště.
Autor: Petr Pláteník
