Když si jeden ze zakladatelů moderní informatiky Alan Turing před takřka 70 lety položil otázku „Dokážou roboti myslet?“, šlo spíše o hypotetický úkol. Výsledkem byl slavný Turingův test, zjišťující, za jakých okolností budeme umělou inteligenci hodnotit jako inteligentní na srovnatelné úrovni s člověkem.
S prudkým rozvojem robotiky ale test v původní podobě, kdy se zjišťovala jen schopnost reagovat na dotazy a pravdivost odpovědí, přestává stačit. Interakce mezi lidmi a roboty je stále častější a do hry postupně vstupují vlivy, se kterými Turing nepočítal. Např. fenomén tzv. uncanny valley, česky tísnivého údolí.
Snahou tvůrců humanoidních robotů je zpravidla, aby byli co nejvíce podobní lidem. A právě drobné odchylky od přirozených lidských projevů způsobují, že takoví roboti vyvolávají u některých lidí odpor. Stačí třeba jen strnulejší mimika ve tváři nebo absentující mrkání a najednou nám přijde příjemnější starý dobrý automat hranatých tvarů a kovové konstrukce.
Kudy ven z tísnivého údolí?
Nejen schopnost inteligentně myslet a komunikovat už musí být brána v potaz, pokud chceme dnes zjišťovat, do jaké míry jsou někteří roboti „lidští“. A právě na tuto problematiku se zaměřili Carl Strathearn a jeho kolegové ze Staffordshire University. Výsledek své práce označují jako Víceúčelový Turingův test (Multimodal Turing Test).
Alan Turing jako socha. Foto: Jon Callas, Flickr, CC BY 2.0
K celému problému přistupují z poněkud obrácené perspektivy. Odmítají holistické pojetí, kdy se hodnocení robota vynáší jen na základě analýzy celku. Naopak navrhují posuzovat různé části robotického těla i inteligence ve vztahu k tomu, jak napodobují lidské orgány a chování. Když robotické oko bude schopné imitovat pohyby a reakce toho lidského, lze ho považovat za odpovídající předobrazu.
4 stupně k člověku
Samotný test má čtyřstupňovou strukturu odrážející to, co jeho tvůrci označují jako „hierarchii nápodoby člověka“. „Za prvé robot musí prostě působit uvěřitelně, už jen když stojí,“ vysvětluje Strathearn. „Za druhé se musí přirozeným způsobem pohybovat. Za třetí musí předvádět realistickou simulaci fyzického projevu řeči ve stoje i v pohybu a totéž platí pro samotný pohyb. A na konec se přistupuje k testu vtělené umělé inteligence (embodied artificial intelligence), kde se hodnotí, jestli robot dokáže reagovat na okolní svět formou realisticky vyjadřovaných emocí, čímž pádem umí interagovat přirozeně i s lidmi.“
Zdroj: Pixabay
Možná přemýšlíte, k čemu nám takové náročné testování bude, minimálně z toho důvodu, že nejde o otázku dne. S prudce se rozvíjející oblastí robotiky se může stát, že najednou budeme postaveni před morální a legální dilemata, na která nebudeme připraveni. Přece nechceme, abychom se v budoucnu dopouštěli takových „chyb, jako že přiznáme legální práva stroji, který ani zdaleka není živý“ jako my, uzavírá svůj článek Strathearn.
Autor: Petr Pláteník
