Nemusí být příliš výkonní jako jednotlivci, jejich síla je v jednotě. Řeč je o mravencích, stejně jako o jejich robotických imitacích. Výhodou produktů vývoje Švýcarského federálního technologického institutu v Lausanne je, že jsou lehce reprodukovatelné. A na rozdíl od živých předobrazů mohou snadno a rychle měnit svou funkci v kolektivu.
„Roboti na první pohled mravence nepřipomínají,“ píše se ve zprávě, kterou přinesl web Českého rozhlasu Plus. „Tvoří je tenké plátky osazené senzory, elektronikou a mechanickými součástkami. Po složení těchto plátků vznikne jakýsi tvar T, připomínající trojcípou hvězdu. I proto jim výzkumníci říkají triboti.“
Jako mravenci
Spíše než podobou se tedy vývojáři inspirovali mravencům vrozenou distribucí různých rolí a úkolů v celku. Jejich roboti můžou být vůdci, koordinátory či třeba dělníky. Takové rozdělení pak programátorům umožňuje zkoušet různé scénáře řešení úkolů, např. překonání určité překážky, pokud se budeme bavit o těch jednodušších.
Všechno na Mars
Na podobném principu, ale v mnohem sofistikovanějším provedení, je založen úspěšný návrh londýnské firmy Foster+Partners. V soutěži pořádané NASA předložili opravdu originální řešení, jak vybudovat obytné budovy na Marsu ještě předtím, než tam přiletí první z lidí. Jeden ze členů úspěšného týmu, český architekt Josef Musil, v rozhovoru pro Radio Wave plánovaný proces popsal takto:
„Nejdřív by se vyslali roboti, kteří umí 3D tisk. To je skupina tří typů malých robůtků, zní to možná vtipně, ale jejich chování je hodně inspirováno termity – vytváří sociální jednotky, aniž by si toho byli vědomi. Fungují jako vyšší organismus, ale nevědí to, vnímají jenom svoje malinké okolí, termit má asi dva centimetry, díky tykadlům ví, co se děje kolem něj.“
Velkou výhodou robotických mravenců je, že jejich role v kolektivu není fixována vrozeně, ale může se v podstatě okamžitě podle potřeb a okolností měnit. Kolektivní inteligence by navíc měla být na měnící se a neznámé prostředí lépe přizpůsobivá, než to dokáže jediný komplexnější robot.
Zdroj: Foster+Partners
Autor: Petr Pláteník
