Jan Kolář: Češi si na Wi-Fi zdarma ve vlaku stěžují, na Blízkém východě si za ni rádi zaplatí

Hromadná doprava po celém světě prochází modernizací a stabilní připojení k internetu přes Wi-Fi je v mnoha zemích samozřejmost. Objem spotřebovaných dat na palubě vlaků a autobusů stabilně roste nejen v Evropě, ale i ve zbytku světa. Jak Wi-Fi na palubě vlaků a autobusů vlastně funguje? Co motivuje dopravce modernizovat zážitek cestujících? Má vůbec veřejná Wi-Fi ještě smysl v době čím dál levnějších mobilních dat? A jak se liší situace v Česku od Afriky, Blízkého východu nebo jihoamerického Peru, vysvětluje Jan Kolář, CEO české společnosti Passengera.

Bezplatnou Wi-Fi v hromadné dopravě dnes považujeme za standard. V autobusech umožňuje cestujícím šetřit jejich mobilní data, ve vlaku s kovovou konstrukcí, která stíní mobilní signál a snižuje jeho kvalitu až o 35 dB, nabízí palubní Wi-Fi dokonce i kvalitnější připojení. V Evropě je navíc Wi-Fi považována za standard – a ještě k tomu bezplatný. Dopravci na silnici i na kolejích proto internet musí nabízet, aby udrželi krok v konkurenčním soupeření. 

Poskytováním internetového připojení se ale dopravcům otevírají dveře také k dalším možnostem, jako je možnost rozšíření Wi-Fi o palubní infotainment portál, obsahující zábavu v podobě filmů či hudby a her, real-time informace o cestě nebo navazujících službách v cílové stanici a objednávky občerstvení na palubě. Pokles počtu cestujících během pandemie navíc přiměl dopravce hledat další zdroje příjmů a lépe porozumět preferencím cestujících.

Bezplatná Wi-Fi je v Evropě samozřejmost

Nakolik Wi-Fi v dopravě reálně lidé využívají v Česku? Tak například měsíční spotřeba dat mezinárodního vozu s několika SIM kartami lokálních operátorů činí podle našeho měření zhruba 1 TB dat. Nejvytíženější spoj, na kterém poskytujeme služby, se loni za jeden měsíc dostal na maximum 4 TB přenesených dat.

Připojení k Wi-Fi je samozřejmost i v dálkových autobusech typu Flixbus a čím dál častěji na něj narazíme také v městské dopravě. Internet na palubě je u nás, a obecně v Evropě, nabízen obvykle zdarma a zákazníci preferují datově i časově neomezené připojení navzdory nižší rychlosti. Připojení k internetu už tak v evropském prostředí není konkurenční výhoda, ale nutnost. 

Provoz připojení k internetu ale pro dopravce může znamenat nemalé náklady. Mobilní operátoři totiž zpravidla nenabízejí výhodné datové balíčky na terabyte dat. A nemají motivaci ceny pro dopravce snižovat. Dopravci se proto snaží kromě Wi-Fi přinášet i jiný obsah, který je uložený přímo na palubě vlaku. Pokud si cestující místo sledování filmu na Netflixu nebo YouTube pustí obsah z infotainment portálu, šetří dopravci data a netrápí ho ani výpadky signálu na hůře pokrytých úsecích trati, které dopravce nijak neovlivní. A nemusí jít jen o filmy či jiná multimédia, ale třeba o informace o trase, destinacích či službách dopravce.

Digitalizuje Blízký východ, Afrika i zaoceánské lodě

Česko a obecně Evropa jsou oblastí, kde už hromadná doprava prošla prvními fázemi digitalizace a dopravci se předhánějí v tom, co cestujícím nabídnout, aby pro ně byla cesta produktivním časem či zábavná. Ve světě může být situace ale naprosto odlišná. Často se to odvíjí od ekonomické vyspělosti dané země a kvality pokrytí mobilním signálem.

Když jsme například řešili připojení k internetu u turistického vlaku na Machu Picchu v Peru, šlo o monopolní společnost, která chtěla cestujícím z USA, Asie a Evropy nabídnout srovnatelnou kvalitu služeb, na jakou jsou zvyklí. V tomto vlaku se k palubní Wi-Fi připojuje až 70 % cestujících, protože ne všichni si na dovolenou pořizují lokální SIM karty s datovými balíčky a roaming je extrémně drahý – Evropany stojí 1 MB dat přes 300 Kč. Kdo by ale nechtěl domů poslat fotky jednoho ze sedmi nových divů světa?

Situaci v některých zemích na Blízkém východě definují vysoké ceny tarifů bez možnosti neomezených dat. Ne každý, kdo cestuje hromadnou dopravou, na vysoké datové balíčky dosáhne. Například na projektu v Rijádu pracujeme s balíčky s různou rychlostí, v rámci kterých cestující musí zhlédnout reklamu pro určitý objem dat. Wi-Fi lokální dopravci promují, protože si ji mohou dovolit takto monetizovat a plyne jim z ní dodatečný příjem.

V Africe připojení k internetu dodáváme především do projektů dálkové autobusové dopravy. Kvalita služeb je obecně nízká, ale kdo chce utéct konkurenci, snaží se nabídnout stabilní připojení. Africké trasy jsou obvykle na značné vzdálenosti, a cestující tak na palubě vítají jak internet, který jim šetří data, tak infotainment portál kvůli oblastem bez signálu.

Stejný problém například řeší i lodě jezdící mezi ostrovy. Nedávno jsme naše služby dodávali na palubu katamaránu pro několik stovek cestujících ve Francouzské Polynésii. Zde signál mezi ostrovy není vůbec, a Wi-Fi tak cestujícím mimo pobřežní oblasti slouží zejména pro přístup k infotainment portálu se zábavou a turistickými informacemi o okolí.

Jak vlastně připojení k internetu na palubě (ne)funguje

Aby dopravce mohl cestujícím připojení k internetu přes Wi-Fi nabídnout, potřebuje do vlaku nebo autobusu pořídit síťové zařízení – gateway. Ta se stará o provoz Wi-Fi sítě pro cestující a pomocí několika SIM karet a modemů se připojuje k mobilním datům různých operátorů. Pro dopravce to kromě investice do hardwarového zařízení znamená také náklady spojené s provozem mobilního připojení. Jedna gateway navíc umí v ideálním případě zajistit i provoz dalších služeb a systémů, pro představu třeba infotainmentu s modulem pro objednávky občerstvení či informačního systému pro obrazovky. 

Gateway pro internetovou konektivitu obzvláště na mezinárodních tratích by obvykle měla umět automaticky přepínat SIM karty operátorů na hranicích tak, aby dopravce zbytečně neplatil mezinárodní roaming a nedocházelo k výpadkům připojení. Například vlaky EuroCity projíždí někdy i 4–5 zeměmi. Naše řešení pro vlaky proto umí operovat až se 16 SIM kartami, kdy zvládne udržovat připojení až ke čtyřem různým operátorům zároveň. Přesto však bohužel u nás i dnes existují místa, kde se 16 SIMkami nezmůžete nic, jelikož na mnoha místech včetně významných koridorů je velmi slabý použitelný signál od mobilních operátorů.

I to je jednou z velkých výzev budoucnosti internetu ve veřejné dopravě. Často se mluví o tom, že situaci měl zlepšit nástup 5G sítí, ale vyšší rychlost není pro železniční koridory všespásná – mimo města 5G slibuje například novou frekvenci pro větší pokrytí a celkově se u 5G očekává i nižší latence. Zásadní evoluce digitálního zážitku na cestách podle mě nastane, teprve až kvalita připojení a přenosové rychlosti dosáhnou stabilně vysoké úrovně. V tu chvíli se začneme velice rychle bavit o přesunu služeb z hardwaru přímo ve vlaku do cloudu a začne to dopravcům i cestujícím otevírat dveře k úplně novému druhu digitálních služeb. Nyní zde Evropané stále mají Wi-Fi a infotainment portály plné filmů, hudby, her a digitálních průvodců, real-time informací o trase, a to vše zdarma. Ve zbytku světa takové služby nejsou tak běžné a cestující si za ně leckdy i rádi připlatí.