Jsme svědky globální války o zaměstnance

Zaměstnanců ze zahraničí každým rokem přibývá. Před získáním vytouženého zaměstnání a zajištěním lepší budoucnosti však musí podstoupit několikaměsíční proces, při kterém jejich dokumenty s osobními údaji několikrát obletí svět, říká Mirek Mejtský, expert na migraci a spolumajitel společnosti Petyovský & Partners.

Vy se věnujete oblasti imigrace a relokace zahraničních pracovníků. Zaznamenal jste před vypuknutím Putinovy války zvýšený zájem o vaše služby?

Zájem o naše služby je dlouhodobý, jelikož na českém trhu chybí mnoho odborníků a méně kvalifikované pracovní síly. V otázkách relokace se zabýváme především vysoce kvalifikovanými zaměstnanci, a jelikož je v dnešní době upřena velká pozornost na oblast IT, relokujeme velké počty lidí spadajících do ní. Sice je velké procento těchto lidí právě z Ruska a Ukrajiny, ale jde o dlouhodobý trend, který už nějakou dobu trvá. Nicméně například u Běloruska byl nárůst zájmu o relokaci opravdu viditelný. V zemi je z pohledu IT spousta profesionálů, a když se zhruba před rokem a půl zhoršila tamní politická situace, byl vidět obrovský zájem o relokaci do České republiky, čehož začaly využívat české podniky, které potřebují „talent“ do naší země dostat.

Dalo by se tedy říct, že Česká republika potřebuje ekonomické migranty?

Určitě. Jak vysoce, tak méně kvalifikované zaměstnance. České školy totiž nedokážou vyprodukovat tolik vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, které by naše firmy potřebovaly, a zároveň se z Česka stává velký „technologický hub“, kam přichází čím dál více technologických firem, které potřebují lidi s jakoukoliv kvalifikací. 

Věnujete se relokaci zahraničních pracovníků. Mohl byste vysvětlit, o co jde v praxi?

My nejsme klasická pracovní agentura, která vám najde zaměstnance. My se společnostmi začneme pracovat ve chvíli, kdy si vlastními prostředky najdou zaměstnance, který má trvalé bydliště mimo Českou republiku. V tu chvíli nastupujeme do hry my a začínáme s jeho relokací. Naším úkolem je potenciálnímu zaměstnanci vyřídit pracovní a pobytové povolení, případně pobytové povolení pro jeho rodinu, najít mu ubytování a zařídit dodatečné věci, jako například školu pro děti. Jednou jsme dokonce ustájili koně, takže náš záběr je opravdu velký. V neposlední řadě také zajišťujeme, aby u nás příchozí člověk bydlel v souladu s českými daňovými předpisy.

Zaznívají názory, že je systém víz v České republice extrémně neprostupný a byrokratický. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Krátkodobá víza nejsou řešením otázky, jak do Česka relokovat lidi. Systém na to není připraven a je spíš zneužíván. Důvodem tohoto zneužívání je fakt, že velkou část migrace tvoří právě dělníci, kterým systém nedokáže dát dostatek dlouhodobých víz, a obchází ho proto krátkodobými vízy. 

Rychlé vyřízení pobytových povolení sledujeme v médiích v souvislosti s azylem pro ukrajinské migranty. Uprchlíkům se začala přidělovat takzvaná „víza strpění“. Jak se tato víza liší od běžných víz?

Jedná se o speciální druh víz, které se udělují lidem, kteří nemají možnost žádat o jiný pobytový titul. Jedním z důvodů, proč člověku udělit toto vízum, je také fakt, že se nemůže navrátit do země své národnosti. 

Vnímáte tedy současnou situaci jako takový stavební kámen pro změnu systému?

To určitě ne. Myslím si, že náš systém je dlouhodobě nastaven nějakým způsobem a válka na Ukrajině není impulsem, abychom měnili zajeté předpisy. Důvody, proč měnit systém, jsou někde úplně jinde. Český systém je zastaralý a nejde s dobou, ministerstvo vnitra má proto v plánu jeho digitalizaci, což by velmi pomohlo ke vzpružení jednotlivých procesů a přizpůsobilo ho dnešní době.

Bavili jsme se především o Ukrajině. Když se na tuto oblast podíváme více komplexně, jaké národnosti vás nejčastěji žádají o spolupráci a do jakých segmentů spadají?

My relokujeme lidi téměř ze všech zemí, ale to je dáno právě poptávkou ze strany našich klientů, kteří v podstatě atakují celý svět. Často to označuji jako „globální válku o talent“, protože se všude potýkáme s nedostatkem v určitých odvětvích. Nicméně u nás se nyní vytvořila historicky největší národnostní menšina Ukrajinců, jelikož jsme si v mnoha ohledech dost blízko, ale ve velké míře sem přicházejí i Indové a Brazilci. A nejedná se pouze o IT. Klientelu máme téměř v každém sektoru ekonomiky.

Zmínil jste, že se zaměřujete především na kvalifikované pracovníky. Máte konkrétní čísla?

Nedávno vyšly čerstvé migrační statistiky týkající se lidí z třetích zemí a podle nich k nám každý rok přichází desetitisíce lidí těchto národností. Zajímavé mi na těchto nových statistikách přijde, že když porovnáte předkrizový rok 2008 s rokem 2020, uvidíte, jak se trend migrace mění. V roce 2008 byl celkový počet vysoce kvalifikovaných cizinců v Česku 8 procent. V roce 2015 to bylo 15 procent, což je skokový nárůst. Můžeme tak zde vidět vyšší specializaci ekonomiky, ke které se postupně propracováváme. Nejzajímavější na tom je, že když v roce 2009 přišla hospodářská krize, počet cizinců se zmenšoval až do roku 2011. A v tomto roce bylo v České republice 21 procent vysoce kvalifikovaných pracovníků. Na tomto příkladu je krásně vidět, že to, co v naší zemi potřebujeme, jsou právě ty vysoce kvalifikované profese, které jsou určitým způsobem odolné vůči výkyvům ekonomiky. A právě na tom bychom měli stavět náš migrační systém.

Můžete upřesnit, jak dlouho proces relokace trvá a jak velký je rozdíl mezi tím, když „talent“ přichází z Evropské unie nebo ze světa?

Proces relokace zaměstnance trvá něco mezi třemi až šesti měsíci. Tři měsíce jsou opravdu minimum, za které do České republiky dokážete někoho dostat, aby zde pracoval legálně, a šest měsíců je horní hranice. Nicméně ve specifických případech se proces může prodloužit, například když člověk přichází s rodinou nebo bydlí v jiném státě, než jehož je občanem. 

Jistou část volných pracovních míst by mohli pokrýt takzvaní digitální nomádi. Podmínky jak pro život, tak pro práci v České republice jsou výborné, proč jich tu tedy je tak málo?

Protože pro ně nejsou nastavené podmínky. My v Česku po legislativní stránce na tento typ pracovníka vůbec nepomýšlíme. Asi tu nějací jsou, ale půjde o nomády z Evropské unie, kterým není nijak zamezen vstup do České republiky, mohou zde vykonat svou práci a v klidu zase odjet. Pokud se ale budeme bavit o lidech z třetích zemí, není žádný vízový nebo pobytový nástroj, kterým jejich pobyt zlegalizovat. 

Takže největším problémem je byrokracie. Nepomohla by třeba digitalizace agendy?

Ano. Pomůže v kapacitních oblastech toho, jakým způsobem dokáže ministerstvo vnitra vyřizovat žádosti. Když spolupracujeme s našimi klienty, snažíme se jim žádost o relokaci postavit tak, aby ji mohli podat. V zahraničí proto musí vyřídit určité dokumenty a poslat nám je do Česka. My je tu doplníme o další potřebné dokumenty a připravíme balíček, který jim pošleme zpět domů. V domovském státě dokumenty následně podají na ambasádu České republiky, kde se překontrolují, zabalí a opět pošlou do České republiky ministerstvu vnitra na odbor azylové a migrační politiky k dalšímu schválení a vydání rozhodnutí. Cílem digitalizace tedy je, aby dokumenty nemusely třikrát oblétat svět.

Zmínil jste tři až šest měsíců, to je poměrně dlouhá doba při dnešních možnostech a rychlosti komunikace. Neškodí tato prodleva nám samotným?

Určitě. V globálním lovu talentů nejsme sami. Jsou tu i naši sousedé a jiné státy, které potřebují do své ekonomiky přivést pracovníky, ať už méně, nebo více kvalifikované. Ve chvíli, kdy se cizinec rozhoduje, kam by chtěl, a má pracovní nabídku od společnosti v úplně jiné zemi, kde by proces mohl být rychlejší, tak jde právě za touto možností. 

Závěrem se dovolím zeptat, jak nedávno uvalené sankce na Rusko a Bělorusko, spolu se zákazem vydávání víz, ovlivní váš byznys?

Myslím si, že náš byznys to příliš neovlivní. Zaprvé pevně věřím, že zákazy v brzké době pominou a celá situace se co nejdříve s co nejlepším výsledkem vyřeší, a tudíž budou lidé moci opět žádat o pobytové tituly. My jsme s těmito lidmi v dennodenním kontaktu a nejsou to žádní přívrženci Putina nebo Lukašenka. Jsou to lidé, kteří jsou šťastní, že mohou žít v České republice, kde je demokracie a stabilní politická situace, a z jejich domovské země odchází za lepším životem. Na druhou stranu, společnosti, které zde působí, stále potřebují dovážet „talent“, a pokud to nepůjde z Ruska, budou koukat do jiných zemí.