Vytvořili je vědci, včetně Aberta Einsteina, aby monitorovaly geopolitické napětí a riziko vzniku atomového konfliktu. Legendární hodiny posledního soudu. Koncem ledna posunul prestižní Bulletin amerických jaderných vědců jejich minutovou ručičku ze sta na devadesát sekund do půlnoci. Lidstvo se přiblížilo potenciální globální zkáze.
„Riziko atomové eskalace na Ukrajině přibližuje svět jaderné válce jako nikdy od kubánské krize,“ tvrdí Daniel Zimmer, postdoktorand Stanfordské iniciativy pro existenciální rizika, v rozhovoru pro web Inverse. A dodává, že pokud se přístup politiků nezmění, brzy nastane další posun o 10 sekund blíže k půlnoci.
Hodiny posledního soudu původně vznikly v epoše studené války jako způsob, jak dát politikům a veřejnosti najevo, jak blízko jsou jaderné rozbroje mezi USA a Sovětským svazem ke katastrofální jaderné válce. V poslední době se při nastavování hodin zohledňují další potenciální existenční rizika, jako je změna klimatu a umělá inteligence.
Je však metaforcké vyjádření vztahů s veřejností, které vzniklo před více než půlstoletím, stále účinným prostředkem pro komunikaci rizik v současném světě?
Vědci varovali od samého počátku
Jak to bývá, vědci upozorňují na rizika mnohem dříve, než se dostanou na pořad jednání politiků. A stejně tak tomu bylo i v případě jaderných zbraní. Historie hodin posledního soudu sahá až do konce 40. let 20. století, kdy vědci znepokojení riziky, která představují jaderné zbraně, vytvořili mnoho organizací, které lobbovaly za bezpečnější jadernou politiku a mimo jiné začaly vydávat výše zmiňovaný bulletin.
V roce 1947 pověřili chicagského umělce Martyla Langsdorfa, aby navrhl grafiku obálky, která naznačovala tikající hodiny. Jejich počáteční nastavení, sedm minut do půlnoci, vytvořil tehdy grafik mnohem spíše z estetických důvodů než jako výraz aktuální hrozby. Nicméně v roce 1948, kdy Sovětský svaz odpálil svou první jadernou bombu, někoho v Bulletinu napadlo posunout ručičky hodin dopředu na tři minuty do půlnoci. A tím monitoring globální katastrofy začal.
V roce 1953 vědci přiblížili ručičky na dvě minuty po půlnoci, aby reflektovaly zvýšenou hrozbu, kterou představovala nová vodíková bomba. A pak je nechali kolísat sem a tam po dalších padesát let, jak postupoval a ustupoval pokrok v oblasti kontroly jaderných zbraní. Nejdále od půlnoci a zkázy se hodiny dostaly na konci studené války v roce 1991, kdy Bulletin posunul minutovou ručičku na sedmnáct minut od půlnoci.
Hodiny posledního soudu dnes
Hodiny dnes nemonitorují pouze hrozbu použití jaderných zbraní, i když válka na Ukrajině tuto možnost jistě znovu oživila. Podle Zimmera je rizik mnohem více. „Bylo učiněno jen velmi málo praktických kroků, aby se vůbec začalo se zastavením klimatických změn včas, a i po katastrofální zkušenosti s nemocí covid-19 se vyčleňuje překvapivě málo prostředků na budoucí připravenost na přirozeně se vyskytující pandemii,“ říká.
Lidé si v záplavě negativních zpráv na pozici ručiček nebezpečně blízko k půlnoci zvykli. Podle Zimmera to však není pouze riziko, ale i známka pozitivního trendu. Pokud lidem hrozí, že budou vyhořelí kvůli varovným signálům, znamená to alespoň, že si pak tato rizika skutečně uvědomují. V současné době existují akademická centra, jako je Beardovo a Zimmerovo, která se věnují výzkumu existenciálních rizik a způsobů jejich zmírnění.
„Pokud potřebujete motivovat lidi k jednání, aby zabránili katastrofě, je možná lepší najít způsob, jak pohnout těmi, kteří si to uvědomují a koketují s fatalismem, než oslovit mnoho těch, kteří o nebezpečí nemají ani ponětí,“ uzavírá Zimmer.
Autor: Alena Burešová
