Nechci, aby mi v ČT stranili. Jestli o mně něco připravuje Nora Fridrichová, nevím, říká Železný

Zvládají veřejnoprávní média výzvy 21. století? Jakub Železný pracuje ve veřejnoprávních médiích už 30 let jako moderátor i publicista. V poslední době se ale i on sám stává tématem nejrůznějších zpráv. Jak se s tím vyrovnává, jestli a kdy bude kandidovat na generálního ředitele České televize, a o kom pojednává jeho poslední knížka, to vše jsme stačili probrat v rozhovoru.

Ve veřejnoprávních médiích pracuješ už skoro třetinu století. Co ti to dalo? A jak hodnotíš sílící hlasy, které podezírají veřejnoprávní média z ne vždy nezávislého chování, že neplní své hlavní poslání? 

Upřímně, dalo mi to profesně úplně všechno. A pokud jde o druhou otázku, je těžké to hodnotit ve chvíli, kdy padlo něco, čemu se odborně v médiích říká gatekeeping. Nikde není žádná kontrolní brána, která by říkala, co je extremistický názor, urážka, vulgarismus a že toto nemůže jít ven. 

Můžeme si spolu založit televizi, kde budeme vysílat, co se nám zachce. V takto otevřeném  demokratickém světě je jasné, že se bude zvyšovat procento názorů, které budou negativní.

 Nejsme samozřejmě neomylní, ale jenom lidi. Já si jen neumím představit, že bychom měli být na někom nebo něčem závislí. Už jen ta představa, že by mi třeba ráno zavolali od jednoho politika a řekli: Pane Železný, dneska udělejte rozhovor v náš prospěch a my vám za to něco dáme. Ale rozumím tomu, že se něco takového děje a že si lidé takové věci myslí. Že by to tímto způsobem mohlo fungovat, je ale úplný nesmysl.

Na druhou stranu ale i redaktoři mají samozřejmě své osobní názory a preference. Oprostit se od nich pak může být docela složité…

Na obecné rovině jsem přesvědčený, že to umějí všichni. Pod čarou ale dodávám – a tím se nějak nevyviňuji z chyb, které děláme každý –, že mám pocit, že to je čím dál tím těžší. Ne proto, že bychom se nějak měnili, ale mění se celá společnost, a taky politici. 

Před pár dny jsem dělal rozhovor s jazykovědcem Karlem Olivou přesně o tom, jaká nová slova politici používají, aby se vzájemně urazili. A oni je používají i směrem k médiím.

 Neumím si představit, že bych já třeba vůči jednomu významnému představiteli velké vládní politické strany použil tak obludně vulgární slovo, jaké on použil vůči kolegovi z jednoho tištěného média. Normálně to napsal na sociální síť, jako by se nechumelilo. Pro mě se tedy chumelí a mám pocit, že když se posouvá celý ten diskurz – i způsob vyjadřování skupiny, kterou nejčastěji zpovídáme –, tak přece nemůžeme zůstat stát v koutě a dělat jakoby nic pouze z titulu, že jsem veřejnoprávní novinář. Tak to být nesmí.

Podívejme se teď na měřitelnější metodu nezávislosti médií, a to na samotný mediální prostor. Vezměme si příklad prezidentské volby – dostali podle tebe všichni kandidáti stejnou míru prostoru?

Vždy je potřeba na začátku určit kritérium, nějaký faktor, podle kterého budeš odvozovat vysílaný obsah. U prezidentských voleb to byly průzkumy veřejného mínění. Nejsem jejich příznivcem, naopak tvrdím, že jediný pořádný průzkum jsou až skutečné volby. Na druhou stranu, průzkumy mají nějakou relevanci, řídí se jimi i samotní politici a modifikují podle nich své chování nebo nastavování strategie. Proč bychom se pak my měli tvářit, že něčím takovým nejsou. A pokud jasně ukazují, že existuje dominance několika kandidátů a jiní kandidáti šanci opravdu nemají, proč bychom se tím neměli řídit? Samozřejmě vždycky to jde dělat jinak. A pokud jde o mediální prostor jako takový, uznávám, že je to věc k diskuzi. Přesto si myslím, že způsob, jak to pojala Česká televize, ale i všechna velká komerční média, byla jediná možná varianta.

Když si vezmeme druhé kolo voleb, kdy někteří novináři, i z veřejnoprávních médií, nosili flanelové košile, co si o tom myslíš? 

Upřímně nevím o tom, že by někdo z České televize veřejně nosil flanelovou košili. Samozřejmě že to nevím, neznamená, že se něco takového nestalo. Měl jsem v té době jiné starosti a tolik jsem vše kolem sebe nesledoval. Ovšem pokud by to tak bylo, tak je to nejen nevhodné, ale i absolutně nepřípustné. Třeba já doma žádnou flanelovou košili nemám. A pokud by nošení košile mělo znamenat podporu určitého kandidáta, pak je to absolutně přes čáru. O tom není sporu.

I přesto se objevily výtky, že ve vysílání povolebního studia dostal Petr Pavel příliš velký prostor a například tisková konference kandidáta, který skončil na druhém místě, byla puštěna až ze záznamu. 

Je rozdíl, jestli se bavíme o událostech před, nebo po volbách. Po volbách se jedná o jinou situaci. Už jsem ve štábech zažil pár povolebních vysílání, dokonce jsem v jednom byl při posledních sněmovních volbách. Byla to skvělá zkušenost, být zase po letech v nějakém volebním štábu. Přitom šlo o štáb politického subjektu, jehož předsedou je právě jeden ze dvou prezidentských kandidátů – ten neúspěšný. Proto sám vím, jak těžké je vměstnat blbé slovo do vysílání Čtyřiadvacítky ve chvíli, kdy všichni chrlí informace a čísla. Co si budeme povídat, jde i o souboj médií a sítí. Hodina má šedesát minut a je těžké do ní dostat vstupy se všemi kandidáty.  Vím, že se to spoustě lidí nelíbilo. Ale volby obecně přirovnávám ke Stanley Cupu. Někdo drží Stanley Cup, někdo drží klíče od Strakovy akademie, a to je vítěz – skončil třeba i desátý ve volbách, ale dokázal sestavit vládu a je tak premiérem. On je vítěz. Stejně je tomu v prezidentských volbách, notabene v takovýchto volbách, kdy vítěz dostal až takové množství hlasů – více než tři a čtvrt milionu. Tolik hlasů nikdy žádný člověk v dějinách této země individuálně v politické soutěži neobdržel. Tady platí, že vítěz bere všechno, a proto je pochopitelné, když se všechna média věnují jemu. 

Druhá věc je, a to jsem také zažil, když to politické subjekty dělají tak trochu naschvál. „My dáme tiskovku schválně stejně jako ti druzí a uvidíme, kterou z nich Česká televize odvysílá.“ U prezidentských voleb je situace opravdu jiná. Mimochodem, co jiného taky očekávat od poraženého kandidáta v prezidentských volbách? Uznání porážky, gratulaci vítězi, obrovské poděkování svým voličům a nějaký další politický program…

To zcela určitě. Přece jen ale na vyjádření Andreje Babiše čekalo mnoho lidí. Ve vzduchu visely otázky, zda bude pokračovat v čele ANO atp. Také je to osobnost, která měla a má zásadní vliv na českou politiku… 

Nepochybně. Přesně to byla otázka, která lidi zajímala. Snažil jsem se to jen vysvětlit ze svého úhlu pohledu, ale rozumím tomu, co říkáš.

Jakou roli podle tebe hrála nová média v jednoznačném vítězství Petra Pavla? Byl velmi aktivní na sociálních sítích, i když to byla vždycky doména spíš Andreje Babiše. Mění se i role, kterou v tom všem budou zastávat veřejnoprávní média?

Jsem přesvědčen, že veřejnoprávní média hlavně v období mezi prvním a druhým kolem, ve kterém se utkávají poslední dva favorité, dávala oběma zcela identický prostor. Pokud jde o sítě, to je něco jiného. Můžeme je zatím ještě podceňovat, ale jak budou dorůstat generace, pro které internetové platformy jsou zcela běžnou součástí života, myslím si, že budou hrát mnohem větší roli, než hrály doteď.

A měla by se i veřejnoprávní média přesouvat na nové typy platforem?

To je velká výzva, která před médii stojí. Nepodlehnout tomu, nespadnout do totálního opojení a do pocitu, že tam je ten svět. Pravda je v reálném životě, u spousty lidí, kteří mají názor a je jim úplně jedno, co kdo napíše někdo na nějakou síť. Neznamená to ale, že bychom se měli sítím vyhýbat nebo se tvářit, že neexistují. 

Přesuňme se k tomu, co nás čeká v červnu, tedy k volbě nového ředitele České televize. Tvůj názor v této věci znám, protože ho konzistentně opakuješ…

Děkuji, že to zmiňuješ. Už jsem si říkal, proč se mě na to pořád všichni ptají, když jsem to řekl několikrát. Ale rád svůj názor zopakuji. 

Máš už informace, jestli pan Dvořák bude kandidovat, či ne. Bude se od toho odvíjet tvoje možná kandidatura?

Zatím nevím, věřím, že to ale brzy zjistím. A dodám k tomu ještě jednu věc. Upřímně věřím, že kandidovat bude, přál bych mu to. A přál bych to i České televizi. Myslím, že mě dost dobře zná, aby věděl, že z mé strany nejde o žádnou lacinou servilitu. Člověk jeho typu a s jeho zkušenostmi má České televizi co dát.

Přesto v rámci volební kampaně připravuješ vlastní projekt. Včera u Světlany Witowské jsi zmínil, že i pokud nebudeš kandidovat, tak zveřejníš, co by jsi v České televizi udělal jinak, respektive kam bys ji posunul.

Souvisí to s tím, o čem jsme se bavili před chvílí. Ačkoliv nejsem žádný odborník na sítě, tak si myslím, že bychom se jim měli víc věnovat a kultivovat je. A nejen technologicky, ale i obsahově. 

To je bod jedna. Za druhé bych chtěl, aby Česká televize – jako se stalo párkrát v minulosti – v některých projektech netápala. Když děláš televizní projekt za spoustu peněz, nikdy nevíš, jestli bude úspěšný, nebo ne. 

Přál bych proto televizi, aby měla ještě prozíravější lidi, kteří umí odhadnout, který projekt je opravdu veřejnoprávní a dokáže oslovit velké množství lidí – to je totiž hlavní úkol veřejnoprávní televize. 

A za třetí – a to já považuji za obzvlášť důležité – aby Česká televize byla bezpečný a moderní zaměstnavatel a lidé, kteří tam pracují – jak říkal Saša Mašlaň alias Jaroslav Dušek ve filmu Pelíšky –, to není jako práce s buzolou. Jinými slovy, je to těžká práce a je to práce pod tlakem. Ale na druhou stranu aby ti lidé věděli, že když odvádí skvělou práci, budou v prostředí, které k nim bude laskavé a kde se budou cítit bezpečně. Koneckonců sama Česká televize se tímto směrem chce posouvat a už pro to i činí kroky, za což jsem velmi rád. Myslím, že to je věc, na kterou bychom se teď měli soustředit – být moderním zaměstnavatelem.

Jak se pracuje v prostředí, kde jsi permanentně pod drobnohledem? Přijde mi, že na redaktory České televize má veřejnost doslova namířeny reflektor. Kolikrát se totiž i veřejně propírají věci, které kdyby se staly v soukromé firmě, vyřeší se interně, ale do médií se to nedostane.

To je na jednu stranu jakási „daň“ za tu práci, na druhou stranu někdo třeba tomu jde i trochu naproti. Jsou to ale spíš lidé z komerčních médií. Někdo to úplně nesnáší, musí ovšem daný stav respektovat. Když pracuje v ČT a jeho obličej je části veřejnosti dobře znám, je samozřejmě zároveň i reprezentantem té instituce 24 hodin denně.

A teď se úplně nabízí otázka, kterou tedy položím. Jak hodnotíš video, které se objevilo včera, nebo někdy v minulých dnech? Tuším, že to pro tebe nebude příjemné, ale přesto se chci zeptat. Městská policie, která video zveřejnila, má na něco takového právo. Ale také má povinnost dotyčného prezentovat způsobem, aby ho veřejnost nepoznala, aby ochránila jeho osobní identitu. V případě zmiňovaného videa tě ale veřejnost poznala ihned. Bude to nyní předmětem šetření Úřadu na ochranu osobních údajů. Jaký je tvůj pohled na tuto kauzu?

Zopakuji jen, co už jsem říkal jinde. Napsal jsem to dokonce dvakrát na internet a řekl seriózním médiím, která měla zájem. Dokonce i jednomu bulvárnímu médiu, ačkoliv jsem se v poslední době zařekl, že s bulvárními médii – při všem respektu a úctě k jejich práci – nechci komunikovat i z nějakých osobních důvodů, které jsou staré pár týdnů. 

Moje chování nebylo správné, mělo být mnohem klidnější. To je všechno, co k tomu můžu říct. To ostatní už není v mých rukou. Úřad, o kterém jsi mluvila, provádí šetření z úřední povinnosti. Já osobně jsem žádnou stížnost nepodával, teď si to teprve v klidu musím rozvážit a poradím se se svým právním zástupcem. Nic takového nebudu ale rozhodně vykřikovat do médií, v klidu si projdu argumenty, a to absolutně mimo reflektory ani nebudu nic zveřejňovat. Možná vznesu nějaký dotaz, jestli tam bylo úplně všechno správně. Na tom videu samozřejmě chybí začátek – ten důvod, proč jsem se rozčílil na strážníka. To tam není, protože logicky ještě neběželo nahrávání. Video je samozřejmě nějak sestříháno. A pokud někdo z městské policie řekl, že jsem uvedl, že je to účelově sestříhané, tak to je nepravda, to jsem neřekl. Řekl jsem jen, že je video sestříháno. A oni sami potvrdili, že tomu tak je, ale není to účelově sestříháno. Nechci k tomu nic moc dodávat. Je tady nějaká situace, už jsem se k ní vyjádřil a zaujal nějaký postoj. Chodí mi teď spousta e-mailů, esemesek od lidí, kteří se třeba zabývají ochranou osobních údajů, abych nějakým způsobem reagoval. Ale opakuji, budu-li reagovat, rozhodně to nebudu nikomu vyprávět veřejně, nemám to zapotřebí. Celá událost vychází z určité situace, kdy se člověk dozví, že jeden ze dvou nejbližších pokrevních příbuzných se opravdu nevyléčí. Někdo říká, že moje chování něco takového omlouvá. Neřekl bych, že omlouvá, spíš bych si dovolil říct, že ho to snad vysvětluje. A to je asi všechno.

Rozumím. Když to zobecním, tak je to svým způsobem případ, kdy městská policie uveřejní video, na kterém je známá osobnost a způsob zveřejnění je řadou odborníků označován jako pochybný. Není to třeba případ do pořadu 168 hodin?

Nevím, jestli si Nora Fridrichová k tomu chce něco udělat. To je její věc. Včera mě k tomu zpovídali kolegové z pořadu Newsroom a já jsem jim řekl: Prosím vás, hlavně ke mně přistupujte – a myslím to úplně vážně – podle Kodexu České televize, nahrajte si to, chovejte se ke mně jako k jakémukoliv jinému subjektu, nepředpojatě. Aby někdo neřekl, že mi straníte. Druhá věc je, že se objevilo několik konspiračních teorií typu „vy možná budete kandidovat na generálního ředitele a proč to je až po těch tolika měsících a proč je to video jinak označené, než jsou ta ostatní“. A já říkám, že nevím, v tomto světě fakt nežiji. Žiji ve světě normálních lidí, kteří chybují. Ale když ti přijde taková desátá esemeska, říkáš si: Ty jo, není na tom něco náhodou? To mě jako člověka napadne.

 Já přitom třeba ani s politiky nechodím na kávy, ani na jejich oficiální vánoční večírky, kam politické strany velice laskavě zvou neformálně média, aby si popřáli hezký nový rok. To je všude na světě úplně v pořádku. Já tam prostě nechodím, protože to nepovažuji za správné. Vůbec tím nezpochybňuji, že kolegové, kteří jsou v denním styku s politiky ve sněmovně, Senátu nebo ve vládě, potřebují udržovat kontakt. A je normální, že s nimi pak jdou třeba na oficiální večírek.

Ty asi za léta žurnalistické práce máš řadu takových zkušeností…

Nemám úplně ten pocit. Ale hlavně třeba v dobrém slova smyslu necítím žádnou osobní zášť vůči tomu nebo onomu politikovi. Ale ani nějak sympatii. Samozřejmě někdo je ti sympatičtější, někdo méně. Jsme jenom lidi. Souvisí to hodně s tím, o čem jsme se bavili na začátku – já právě nesmím něco takového dát najevo.

Přesto ti ale někým může být vyčítána tvá knížka Kandidát z Oráčova. Pojednává o kandidátovi na prezidenta jménem Bureš, který je trestně stíhaný, pak uvězněný, a i tak vyhraje prezidentské volby. Veřejnost v tom samozřejmě okamžitě identifikovala Andreje Babiše. On sám se v tom poznal. Je to tedy opravdu o něm?

Je to o fiktivním kandidátovi, který se jmenuje Ing. Ondřej Bureš, který je odsouzený do vězení za nějaký dotační podvod. Objevuje se tam ale třeba i profesor Kysela – napsal jsem to totiž tak, že část postav je fiktivních a část reálných, aby rámec knížky byl uvěřitelný. Že by se to mohlo teoreticky stát. Všechny reálné postavy o tom vědí a souhlasily s tím. Myslím, že je to dokonce potěšilo. Kdyby totiž někdo z nich řekl „Ježíš, to nedělejte“, tak bych ho tam nedal. A profesor Kysela mi potvrdil, že něco takového, o čem v knížce píšu, by se  klidně mohlo stát. Když budete totiž kandidovat na zastupitele malé obce a budete pravomocně odsouzen, tak funkci vykonávat nemůžete. Zákonodárce ale nikdy nepředpokládal, že by takový problém mohl nastat u kandidáta na nejvyšší post ve státě, na post hlavy státu. I trestně stíhaný, odsouzený, obžalovaný nebo uvězněný člověk může kandidovat na prezidenta a může se jím stát. Já jsem si tam pohrál s myšlenkou, co by se stalo, jaký by měl ve vězení režim a co by se dělo ve chvíli, když by skládal prezidentský slib. Pohrál jsem si s tím jako s takovou hříčkou. Původně to byla povídka pro Reportér. Pak mi ale bylo řečeno: Hele, zkus to rozepsat, je to fajn, docela vtipný nápad. Tak jsem to udělal, a jestli se někdo někde v něčem pozná, to je jeho problém. Jestli se nějaký politik, který se přece nejmenuje Bureš, pozná v postavě, která se tak jmenuje, pak to je spíš otázka na něj: Proč zrovna vy byste se měl poznat ve jméně Bureš? To je přece jen takové jméno… Na knížku jsem jinak dostal moc hezké ohlasy, je to prý vtipné a milé. Navíc se hezky prodávala, což je vždycky fajn. Měl jsem z toho spíš takovou radost. Na druhou stranu jsem ale i říkal klukům z nakladatelství Zeď, mým spolužákům z vysoké školy Honzovi Perglerovi a Honzovi Dražanovi: Kluci, to je taková rychlovka, to je v podstatě novelka, která bude mít nějakou časovou vazbu na dobu prezidentských voleb, bude to takové osvěžení. Udělat si trochu legraci z prezidentských voleb, z toho, co by se taky v Česku mohlo během nich stát.

A jak jsi ten nápad vůbec dostal? 

Občas, když mám volno, tak někam jedu a poprosím někoho, aby mi něco ukázal, protože mě baví vidět věci. Když jsme byli se synem na Šumavě, poprosil jsem mluvčího národního parku, aby nám ukázal kůrovce – chtěl jsem vědět, co to je. Abych to na vlastní oči viděl. Udělal nám hodinovou moc pěknou exkurzi po kůrovcovém lese a mnohem líp jsem celý problém potom chápal. Ono se to totiž potom projeví, když se bavíš třeba s nějakým odborníkem nebo s nějakým politikem a on řekne: No, víte, ale ten kůrovec… A ty mu na to opáčíš: Já jsem to viděl a odborníci mi to vysvětlili. Najednou si ten člověk řekne: Aha, tak on to zná. Občas tedy si něco prohlédnu přímo v praxi, abych věděl, jak to funguje. Podobně jsem požádal Vězeňskou službu, že bych rád viděl, jak funguje chod věznice. Často se totiž mluví o tom, že někdo byl odsouzený do vězení. Ale já jsem třeba nikdy v životě neměl možnost vidět to uvnitř. Vybral jsem si právě věznici Oráčov – úplnou shodou okolností jsem zrovna tam byl.

Člověk by si většinou představil zemědělskou půdu, a ona je to přitom věznice…

Věznice, za Rakovníkem. Vybral jsem si ji i proto, že má takovou americko-izraelskou, jak oni říkají, část zabezpečení. Nemáš tam zeď, do části věznice přímo vidíš. Je to jako z amerického filmu, jsou tam ostnaté dráty v takových těch spirálách, občas někdo přijde a volá na vězně, kteří hrají fotbal. To se samozřejmě nesmí. Vězeňská služba má právo vykázat člověka od objektu dál. Nebo ho třeba i zajistí, vezme občanku – je to nějaký přestupek. Já tam přijel s tiskovou mluvčí a ředitel věznice mi řekl: Podívejte, já sice nemám rád, když mi tu špacírujou novináři, ale vy jste slušný a chytrý, taky vás to zajímá, tak co byste chtěl vidět? A já na to: Cokoliv mi, pane řediteli, ukážete. A s doprovodem jsem si tu věznici skutečně za čtyři hodiny prošel. To mě inspirovalo a říkal jsem si, že bych tam mohl umístit nějaký příběh. A blížily se zrovna prezidentské volby…

Tím si mimochodem také upozornil na díru v ústavě…

No, díru… Kdyby tady seděl ústavní právník, už se chytá za hlavu a říká, že ústava je přece rigidní a neměnná. Vždycky mám chuť ústavním právníkům, zvlášť té starší generaci, říct: Pánové, já si to pamatuju, vy jste ústavu museli napsat v řádu týdnů, protože od roku 1989 do roku 1992, to je čas, který jako by v historii neexistoval – i když existovalo Československo, respektive Česká a Slovenská Federativní Republika. Připravovali jste ústavu státu, a najednou v létě 1992 se řeklo, že nebude existovat, za půl roku skončí a bude úplně jiný. To, co jste do té chvíle dělali v ústavě, byla hlavně federace – dvě národní republiky budou mít rozdělené kompetence, budou tři vlády, tři parlamenty. Byl to trochu zmatek. Najednou jste ale museli dělat ústavu unitárního státu. Vymysleli jste ji podle mě fantasticky, napsali nádherně, některé body, preambuli třeba, nebo Listinu základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Víme, kdo ji formuloval – Václav Havel byl formulačně mimořádně zdatný. Nádhera, jak jste to za to málo času zvládli a je už 30 let funkční. Přesto, pánové, nestálo by za to trochu ubrat, ne na ješitnosti, ale na pocitu, že nám to nikdo nemůže měnit, a říct: Za těch 30 let se ukázalo, že jsou tam dvě tři drobná místa, která by stálo za to poupravit – třeba určité lhůty, termíny atd. Vy jste něco předpokládali, to se naplnilo, ale všichni prezidenti, zatím tedy tři – Havel, Klaus i Zeman –, samozřejmě testovali, někdo míň, někdo víc, kam až se ústava dá napínat. A pokud jde o prezidentskou volbu, to je sám o sobě problém. Vyndala se jedna cihla, která říkala „prezidenta volí parlament“, to znamená sněmovna a Senát na společné schůzi, a dala se tam jiná – prezidenta volí občané. Podrobnosti stanoví zákon o volbě. Jenomže ty okolní cihly udělaly takové malinko… Ne, že by to úplně spadlo, ale jako když dáš jinou cihlu do baráku, tam pak není díra, ale je tam škvíra, která by stála za to dopracovat. 

Jak se těšíš na rozhovor s paní Dagmar Havlovou?

S Dášou je to vždycky fajn. My se samozřejmě dobře známe, to nezastírám. Hráli jsme spolu – s Danielou Písařovicovou jsme se alternovali v malé roli novináře/novinářky – ve hře Návštěva staré dámy na Vinohradech. Já se tehdy viděl s Dagmar Havlovou při práci, pozoroval jsem, jak se připravuje na roli, jak vypisuje věci o roli, jak se na všechno ptá, aby se dokonale připravila. Myslím, že jsme se tam lidsky, snad to mohu říct, sblížili nebo spřátelili, vždycky se rádi vidíme a vždycky spolu rádi mluvíme. Na rozhovor se těším moc. Rozdělím ho na tři díly: Dagmar Havlová jako herečka, Dagmar Havlová jako první dáma a Dagmar Havlová jako žena, která se věnuje charitě. A to i v méně viditelných projektech než jenom těch, které zaštiťuje nadace Vize 97. To jsou takové ty rozhovory, u kterých si odpočineš. Jako ty sis třeba teď neodpočinula určitě u rozhovoru se mnou. Ale s Dagmar si určitě popovídám moc rád a těším se na to.

A na co jiného se ještě těšíš?

Mám to říct? Je to osobní… Budu mít nového člena domácnosti. Nejdřív bude opravdu malinký a pak vyroste až do výšky 47 centimetrů. Bude mít protáhlý čumák a sklopená trošku – bude to whippet. Je to pes a hrozně moc se na něj těším. Myslím, že po věcech, které jsem prožíval v posledních měsících, si zasloužím dalšího blízkého „člověka“. Mám kolem sebe dost dobrých blízkých lidí, ale tohle je něco ještě jiného. Všichni moji nejbližší mají psa. A bylo mi řečeno: Nechceš taky psa? Tak jsem si řekl, že jo. A když jsem si četl charakteristiku whippeta, byl jsem úplně ztracený. Moc se na něj těším. 

Poznal jsi se v té charakteristice? Říká se, že se psi podobají svým páníčkům…

To jsem celý já. Vizuálně, charakterově i takovými těmi markery, jak říkají chovatelé. Doufám teda, že to bude dobře zvládat. A že bude některé situace zvládat líp než já.