Někteří dodavatelé energií využili situace a prodávali ji 4krát dráž, říká Doležal ze Sforp

Jestli stát mohl předcházet energetické krizi, kdo nese za její neutěšené následky největší zodpovědnost a proč někteří dodavatelé zkrachovali, nám v rozhovoru objasnil Ondřej Doležal, zakladatel energetické firmy Sforp. 

Vy jste už loni tvrdil, že stát má půjčit dodavatelům peníze na nákup energií, protože se blíží velká (nejen) energetická krize. Jak to dopadlo?

Dopadlo to tak, že stát ty peníze nepůjčil a následky energetické krize jsou z mého pohledu tak 4krát větší, než mohly být. Když zkrachovala Bohemia Energy a dalších zhruba 30 společností, tak všichni zákazníci chtěli najednou nakoupit elektřinu od zhruba 100 dodavatelů. Až milion zákazníků se snažil rozptýlit mezi 100 společností, a jak rostla cena elektřiny, tak rostl požadavek na jistiny. To znamená, že pokud my jsme připojili zákazníka, museli jsme za něj složit nějakou část jako jistinu distribuci na burzy atd.

Zároveň jsme ale pro něj museli energii nakoupit, a protože těch zákazníků byl milion, tak množství požadovaných peněz po 100 společnostech bylo zkrátka obrovské a bylo jasné, že sami dodavatelé energií to nezvládnou. Přitom když zkrachovala Bohemia Energy a zhruba dalších x společností, tak bankovní sektor dal od nás ruce pryč. Dodavatelé energií tak neměli finanční prostředky na nákup komodit, a proto spousta z nich nenabízela fixované produkty na rok nebo dva, ale dávali zákazníky na spotové produkty anebo smlouvy, kde neměli garantovanou cenu.

Vláda tedy nakonec udělala to, co jste navrhoval, i když pozdě, protože v té době už se cena pohybovala někde jinde. Mě by zajímalo, o kolik to stálo víc a co to znamená pro zákazníky, ať už lidi, nebo firmy? Kolik si kvůli tomu připlatí? 

V době odstoupení Bohemia Energy byla cena elektřiny zhruba 140 eur, tedy nějakých 3,5 tisíce korun za megawatt. Vláda k tomu přistoupila, až kdy cena byla 340 eur. Některé státní a polostátní společnosti dostaly spoustu půjčených peněz, nebo i darem, to se ale netýkalo všech. O kolik víc to bude stát? To nejde asi úplně říct, protože třeba ČEZ dostal 75 miliard korun, nicméně se musíme podívat na to, že máme nastavené cenové stropy na úrovni 6000, nikoliv třeba 4000, jako v době, kdy jsem to navrhoval. A velké firmy nemají nakoupeno a garantováno vůbec nic.

Mezitím, co probíhají tyto půjčky, tak tady máme úsporný tarif, máme tady odpuštění za obnovitelné zdroje, obojí nás přijde na x miliard. Budou se sanovat dopady nezaměstnanosti a do toho bude stát doplácet rozdíl mezi reálným nákupem na spotu, nebo jakousi vymyšlenou cenou dodavatelů, a tím cenovým stropem – takže ty náklady na to budou astronomické.

Jednoduchá otázka: Kdo za to může?

Tak máme tady Energetický regulační úřad, který asi mohl nějakým způsobem trh lépe dlouhodobě bránit před nekalými praktikami dodavatelů. Máme tady ministerstvo průmyslu, které má na starosti energetiku, máme tady spoustu energetických poradců vlády. Těžko říct, asi se ta chyba rozmělňuje mezi všechny zúčastněné. 

Z nedávného průzkumu ČTK mezi českými firmami vyplynulo, že 80 % firem nemá zafixované ceny na příští rok. Co to znamená, dojde k nějakým výrazným krachům? Nebo už k tomu dochází?

Pokud se podíváme na proklamace a vyjádření mnoha zákazníků, tak musí omezovat výrobu nebo uvažují o jejím přesunu. Anebo rovnou své podniky zavírají. Co já mám zákazníky, tak třeba zemědělská družstva vybíjejí chovy drůbeže atd., protože cena elektřiny je zkrátka hrozně vysoká a přejíždí nás konkurence z Polska, kde mají nižší ceny. Nižší cenu mají koneckonců i v Německu, na Slovensku, v Itálii atd., takže naše podniky jsou v toto chvíli vystaveny velké nekonkurenceschopnosti na straně výroby.

A další věcí je, že my jsme montovna, my jsme velmi průmyslový stát, a pokud 80 % podniků nemá nakoupeno dopředu a už rok nakupují na spotových cenách, kdy cena byla i 1 000 eur za jeden megawatt, tak pochopitelně se to musí projevit v tom, že výrobky nejsou za tuto cenu prodatelné. Takže jedou často dneska s černou nulou a nějak se snaží zachovat si kontakty – ale to si myslím, že nebude dlouhodobě účinná strategie. 

V čem je tedy problém, proč si to firmy nemohou zafixovat, proč jinde je energie levnější? Kde je zakopaný pes?

U nás se stalo to, že se nám potkala celoevropská krize s odchodem Bohemia Energy a dalších dodavatelů. Nebyla tu zkrátka nutnost mít pro zákazníky nakoupeno – anebo mohlo se stát to, že dodavatelé nakoupeno měli, ale zákazníkům zdražili třeba až 4krát cenu, nebo je rovnou dali na spotové ceny. A dnes vydělávají neuvěřitelné peníze na tom, že levnou elektřinu prodávají těm samým lidem podstatně dráž. To jiné státy tak volné neměly.

Na jednu stranu se tedy stalo to, že odešla Bohemia Energy a dodavatelé energií neměli finanční prostředky, aby ji nakoupili dopředu. Další dodavatelé nakoupeno sice měli, ale rozhodli se brutálním způsobem zdražit a navýšit si hrozným způsobem své zisky. A další věcí je, že tady máme evropskou krizi s plynem. U nás se tak potkaly špatná ochrana zákazníků, nemorálnost dodavatelů a celoevropská krize.

Lze to nějak řešit? Vy totiž tvrdíte, že některé firmy nebo dodavatelé energií tedy elektřinu nebo plyn měli, ale prodávali dráž. Bavíme se o nějaké morálce, šlo tomu legálně zabránit, šlo nějak ochránit zákazníka?

Já jsem ještě předtím, než některé firmy zkrachovaly, upozorňoval, že by se tam měl možná podívat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ale to se nestalo. Co se týče zdražení klientům, to se stát mohlo, v energetickém zákoně to bylo, i v obchodních podmínkách. Ztratit možnost dodávat elektřinu a plyn, aniž by to bylo jakkoliv vysvětleno, a vrátit licenci, to možné bylo taky – a potom prodat elektřinu na spotový trh, to jde taky. Je to všechno legální.

Co současná situace znamená pro samotné dodavatele energií? Nehrozí to, že přežijí jenom velcí hráči, kteří přece jenom mají nějakou svoji sílu? Příkladem může být i vaše společnost Sforp, která zkrachovala, jestli to tak mohu říct. Jak to vidíte? 

Rozdíl mezi námi a těmi velkými je v tom, že my jsme nedostali ty miliardy. Na nás se všichni vykašlali. Když cena elektřiny rostla a rostl požadavek na jistiny, tak nikdo se nezajímal o to, jestli firmy na tyto věci provozně mají. Zkrátka šlo jen o navýšení jistin. Pokud jste jistiny nenavýšili, ztratili jste přístup na burzu a v ten moment přestali být provozuschopní.

Velké firmy to měly jinak, Pražská plynárenská dostala od Prahy 4 miliardy, ČEZ má půjčeno 75 miliard, některé jiné společnosti získaly zaručené peníze. Některé jiné je ovšem nedostaly. Přístup státu k dodavatelům je zkrátka zvláštní, kdy někdo sanovaný je a někdo není. Ten, kdo není, tak tomu banka žádná peníze nepůjčí, protože energetický sektor je od listopadu minulého roku kriticky postižený, až toxický – banky nám nenavyšují úvěrový rámec ani o korunu a Národní rozvojová banka má programy pro podnikatele na nákup zboží, ale už ne na nákup komodity.

Ani tam ti dodavatelé nejsou schopni úvěr na nákupy získat. Potom to musí hnát ze svých vlastních peněz a jsou dvě možnosti: buď zákazníkům cenu komodit 4krát zdražit a finanční prostředky získat od nich – ale zase nepomáháte ekonomice –, anebo jim necháte nízkou cenu s tím, že si říkáte, že to nějak provedete, protože máte nakoupeno. A co vám přece hrozí, když máte nakoupeno? Na druhé straně vás ale dožene to, že vám neustále zvyšují jistiny.

A tak přestože my jsme měli nakoupeno 100 % objemu na letošní rok a zhruba 50 % komodity na příští rok, s válkou na Ukrajině a pádem Sberbanky zmrzly peníze mnoha subjektům, které je tam měly uložené. Nikdo se přitom nezajímal o to, jestli tyto subjekty jsou provozuschopné, a tudíž tyto firmy zkrachovaly. A když zkrachovaly, tak popadala spousta bilaterálních obchodů, kdy my jsme sice elektřinu u někoho nakoupeno měli, ale protože on z toho řetězce vypadl, tak nám ji nakonec nikdo nedodal. Stalo se nám tedy to, že nikoho nezajímal osud tady těchto společností.