Způsob, jakým dnes vyrábíme a spotřebováváme zboží, by se mohl výrazně zlepšit, kdybychom se opírali o globálně sdílené digitální zdroje, jako je design, znalosti a software. Odpadla by rizika spojená s dodavatelsko-odběratelskými řetězci a celkový výrobní proces by byl mnohem menší zátěží pro naši planetu. V praxi už se objevilo několik příkladů a stále jich přibývá. O co se jedná?
Globální úložiště a lokální výroba
Představte si protézu ruky navrženou geograficky rozptýlenými komunitami vědců, designérů a nadšenců ve vzájemné spolupráci prostřednictvím webu. Veškeré znalosti a software jsou globálně sdíleny.
Lidé z celého světa, kteří jsou připojeni online a mají přístup k místním výrobním strojům (od 3D tisku a CNC strojů až po low-tech řemeslné výrobky a nástroje), mohou, v ideálním případě s pomocí odborníka, vyrobit ruku na míru. To je případ projektu OpenBionics, který vyrábí návrhy robotických a bionických zařízení.
Neplatí se přitom žádné patentové náklady. Je zapotřebí méně přepravy materiálu, protože značná část výroby probíhá na místě; údržba je jednodušší, výrobky jsou navrženy tak, aby vydržely co nejdéle, a náklady jsou tak mnohem nižší.
Lokální návrh sdílený globálně
Vezměme si jiný příklad. Drobní zemědělci ve Francii potřebují ke své práci zemědělské stroje. Velké společnosti jen zřídka vyrábějí stroje speciálně pro drobné zemědělce. A pokud ano, náklady na údržbu jsou vysoké a zemědělci musí přizpůsobit své zemědělské techniky logice strojů. Technologie totiž není neutrální.
Zemědělci se proto rozhodnou, že si zemědělské stroje navrhnou sami. Vyrábějí stroje, aby se přizpůsobili svým potřebám, a ne aby je prodávali za cenu na trhu. Své návrhy sdílejí se světem – jako globální digitální společenství. Drobní zemědělci z USA mají podobné potřeby jako jejich francouzští kolegové. Dělají totéž. Po nějaké době spolu obě komunity začnou mluvit a vytvářet synergie.
To je příběh neziskové sítě FarmHack (USA) a družstva L‘Atelier Paysan (Francie), které obě vytvářejí open-source návrhy zemědělských strojů.
Léky, nábytek, protézy, stroje… vše je možné vyrobit s minimální uhlíkovou stopou
To jsou pouze dva příklady nově vznikajícího způsobu výroby, který staví na spojení digitálního společného vlastnictví znalostí, softwaru a designu s místními výrobními technologiemi. Vychází z logiky, že to, co je lehké (znalosti, design), se stává globálním, zatímco to, co je těžké (výroba), je lokální a v ideálním případě sdílené. Když jsou znalosti sdíleny, materiály mají tendenci méně cestovat a lidé spolupracují, vedeni různými motivy. Potřeba zisku zcela nechybí, ale je okrajová.
Decentralizované otevřené zdroje pro návrhy lze využít pro nejrůznější věci – léky, nábytek, protézy, zemědělské nástroje, stroje atd. Například projekt Wikihouse vytváří návrhy domů, komunita RepRap zase návrhy pro 3D tiskárny. Tyto projekty nepotřebují nutně fyzickou základnu, protože jejich členové jsou rozptýleni po celém světě.
Udržitelné řešení
Jak jsou však tyto podniky financovány? Projekty zaměřené na komunitu experimentují s různými obchodními modely. Od získávání státních prostředků (výzkumný grant) a individuálních darů (crowdfunding) až po spojenectví se zavedenými firmami a institucemi. Design se vyvíjí jako globální digitální commons, zatímco výroba probíhá lokálně, často prostřednictvím sdílených infrastruktur.
Žijeme ve světě, kde jsou fyzické zdroje omezené, zatímco nehmotné zdroje jsou digitálně reprodukovatelné, a proto je lze sdílet za velmi nízkou cenu. Přesun elektronů po světě má menší ekologickou stopu než přesun uhlí, železa, plastů a dalších materiálů.
Jestli se tyto nové modely více prosadí – respektive jestli se vůbec prosadí –, záleží primárně na ochotě soukromých subjektů sdílet know-how. A zde je kámen úrazu. Ekonomie zatím vládne světu a válcuje ekologii.
Autor: Alena Burešová
