Rychlý pokrok Číny při cestách do vesmíru někteří vnímají jako start dalšího soupeření o nadvládu v kosmickém prostoru. Jak tomu doopravdy je, rozebírá článek na webu The Conversation.
I když asijská země mocně posiluje, v několika klíčových oblastech jsou Spojené státy stále daleko před Čínou. Například v roce 2021 činil americký rozpočet na vesmír zhruba 59,8 miliardy dolarů. Čína v posledním desetiletí do vesmírných a raketových technologií rapidně investuje, přesto s odhadovaným rozpočtem 16,18 miliardy stále vynakládá na stejnou oblast méně než třetinu rozpočtu USA.
Spojené státy také výrazně vedou v počtu aktivních satelitů. V současné době je na oběžné dráze kolem Země celkem 5 465 umělých družic. USA jich provozují 3 433, tedy 63 %. Naproti tomu Čína „pouze“ 541. Stejně tak mají USA více aktivních kosmodromů. Se sedmi funkčními doma i v zahraničí a nejméně 13 dalšími ve vývoji disponují USA lepšími možnostmi, jak vynášet užitečné náklady na různé oběžné dráhy. Naproti tomu Čína provozuje pouze čtyři funkční kosmodromy a dva další plánuje, všechny se přitom nacházejí na jejím vlastním území.
Kdo potřebuje spojence
Nyní ale přistupme k rozdílům, které se takříkajíc stírají, nebo jsou přinejmenším méně zřetelné. V roce 2021 se Čína pokusila o 55 startů do vesmíru, což je o čtyři více než USA. Celková čísla se mohou zdát podobná, ale rakety vynesly na oběžnou dráhu velmi rozdílné užitečné zatížení. Naprostá většina čínských cest sloužila vládním nebo vojenský účelům, a to při elektronickém zpravodajství a optickém zobrazování. Zatímco v USA bylo 61 % startů určeno pro nevojenské, akademické nebo komerční účely.
Nejvíc se naopak obě vesmírné mocnostmi liší v potenciálu navazovat zahraniční spolupráce. NASA již desítky let plodně rozvíjí mezinárodní a komerční partnerství ve všech oblastech, od vývoje specifických vesmírných technologií až po lety do vesmíru. Americká vláda podepsala 169 dohod o sdílení kosmických dat s 33 státy a mezivládními organizacemi, 129 s komerčními partnery a sedm s akademickými institucemi.
Čína má také své spojence – především Rusko a členy Organizaci pro kosmickou spolupráci Asie a Pacifiku, včetně Íránu, Pákistánu, Thajska a Turecka. Je jich ale výrazně méně a disponují ne tak rozvinutými kapacitami pro cesty do vesmíru.
Cesta na Měsíc ukáže
Snahy o návrat na povrch Měsíce rozdíl v podpoře a součinnosti spojenců názorně ilustrují. V roce 2019 se Rusko a Čína dohodly, že tento cíl společnými silami do roku 2028 realizují. Rusko přispěje svými přistávacími moduly Luna a orbitálními moduly s posádkou Oryol, zatímco Čína zdokonalí robotickou sondu Chang’e. Jejich budoucí Mezinárodní lunární výzkumná stanice je „otevřená všem zájemcům a mezinárodním partnerům“, ale doposud se k čínskému a ruskému úsilí nepřihlásila žádná další země.
Naproti tomu se od roku 2020 k dohodám Artemis připojilo 24 zemí. Tato mezinárodní smlouva nastiňuje zásady spolupráce pro budoucí vesmírné aktivity, a zcela konkrétně při úsilí o návrat lidí na Měsíc do roku 2025. V těchto aktivitách USA vystupují jako vůdčí činitel. Program Artemis navíc umožnil uzavírat smlouvy s velkým počtem soukromých společností, které vyvíjejí řadu pro program nezbytných technologií.
Ačkoli to může vypadat, že Čína je ve vesmíru jediným vážným konkurentem USA, i další země mají své aspirace. Indie vynakládá v tomto odvětví miliardy dolarů a v blízké budoucnosti plánuje cestu na Měsíc. Jižní Korea, Izrael, Japonsko, Spojené arabské emiráty, Turecko i Evropská unie rovněž usilují o samostatné lunární mise.
Autor: Petr Pláteník
