Pro Homo sapiens, suchozemský druh, se diskuse o klimatu a jeho změnách obvykle točí kolem toho, co se děje v atmosféře. To je nebezpečně úzkoprsý přístup, protože atmosféra je jen jedním ze dvou tekutinových systémů, které cirkulují nad pevným povrchem Země. Druhý z nich, oceán, je v mnoha ohledech důležitější. Pořádně studovat ho však začínáme teprve nyní.
Je to právě cirkulace oceánu, která přerozdělováním tepla omezuje teplotní rozdíl mezi tropy a póly na přibližně 30 °C. Pokud by za přesun tepla byla zodpovědná pouze atmosféra, činil by tento rozdíl více než 110 °C. A pokud jde o antropogenní globální oteplování, bez vyrovnávacího účinku oceánu by byl problém mnohem větší.
Oceán nejenže pohlcuje teplo, které by jinak zůstalo ve vzduchu, ale také zachycuje třetinu oxidu uhličitého vypouštěného lidskou činností. Ačkoli se tím mořská voda stává kyselejší (nebo přesněji řečeno méně zásaditou), což může škodit některým mořským druhům, většina tohoto CO2 končí v propasti, kde nemůže způsobit žádný skleníkový efekt a kde pravděpodobně zůstane po mnoho staletí. Přesto je nedostatečnost lidského chápání oceánské cirkulace ve srovnání s atmosférou až žalostná.
Klimatická strojovna Atlantský oceán
Oceánografové přišli až v druhé polovině 20. století na to, že strojovna systému se nachází v severním Atlantiku. Zde se v procesu zvaném atlantická meridionální cirkulace (AMOC) voda stoupající z tropů ochlazuje, čímž se zvyšuje její hustota, až ztěžkne natolik, že se začne potápět a přitahuje další vodu z jižnějších oblastí, aby ji nahradila. Poté co klesne až o tři kilometry, sama zamíří na jih.
Ačkoli k podobnému převracení oceánů dochází i jinde, z 90 procent se odehrává v severním Atlantiku. A právě toto severoatlantické převracení pohání to, co se často popisuje jako dopravní pás propojených proudů, který se táhne celou planetou.
Nová zjištění amerických vědců
Situace je však složitější. Susan Lozierová z Georgijského technologického institutu na zasedání prestižní Americké asociace umění a věd apelovala na to, že naše tradiční chápání toho, jak funguje Atlantský oceán, je mylné a je třeba začít s pořádným průzkumem. Informoval o tom server The Economist. Podle jejího vidění není atlantický dopravní pás plynulý ani lineární, ale všude možně se trhá. Proto je podle Lozierové mnohem těžší zjistit, co se v oceánu ve skutečnosti děje.
Proč je znalost moře tak důležitá
Příspěvek Lozierové je v jistém smyslu převratný. Jednak lidstvo vede k dalšímu bádání, jak život ovlivňující mořská masa funguje, a jednak tlumí naléhavost katastrofických predikcí, které se čas od času v odborných či veřejných médiích v souvislosti se změnou klimatu objeví. Lozierová radí chování Atlantiku více monitorovat a měřit, protože z jeho nelineárních projevů nelze činit jednoduché predikce. A historie jí dává za pravdu.
Například v roce 2005 vyšel v časopise Nature článek, který na základě pěti relevantních průzkumů, provedených od roku 1957, zjistil, že v letech 1992 až 2004 došlo k 30procentnímu poklesu objemu AMOCu. To vyvolalo vážné znepokojení. Pokud by takový pokles pokračoval, změnil by průběh počasí, zejména v Evropě. Snížila by se také rychlost, s jakou se CO2 dostává do hlubin oceánu.
Jenže se začalo s častějším a rozsáhlejším měřením. Výsledkem bylo zjištění, že rychlost převracení se může během roku měnit, zřejmě náhodně, až šestkrát. Pokles popsaný v článku Nature byl artefaktem ochuzeného souboru dat.
Další zjištění přišlo s tím, že podrobnosti o tom, kde nastává převracení v severním Atlantiku, nejsou takové, jak předpovídaly modely. Ukázalo se, že k většině obratů dochází na východní straně oceánu, nikoliv na západní, jak se dříve předpokládalo. Ačkoli to ve velkém schématu klimatických změn nemusí mít velký význam, je to další příklad toho, jak špatně lidé chápali, co se na moři děje. Nyní se vědci chtějí zaměřit na to, jak přesně mořská masa pohlcuje a absorbuje CO2.
Systematičtější studie se rozbíhají i v jiných částech oceánů než pouze v jeho atlantské části. Suchozemci si konečně začínají náležitě všímat dosud opomíjeného 70procentního povrchu planety, kterému s potěšením říkají „Země“, ale kterému by ve skutečnosti lépe slušelo označení „moře“.
Autor: Alena Burešová
