„Plány Západu izolovat Rusko skončily fiaskem,“ vyjádřil se nedávno se škodolibým úsměvem ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. „Posilujeme dobré sousedské vztahy… s mezinárodní většinou.“ Na první pohled se zdá, že pan Lavrov má pravdu. Ale jen na první pohled. Ruská diplomacie je pevná asi tak jako kartony Potěmkinovy vesnice.
23. února, den před prvním výročím ruské invaze na Ukrajinu, odmítlo 39 zemí podpořit rezoluci OSN, která ji odsoudila. Navzdory tomu, že USA a jejich spojenci zavedli sankce, ruská ekonomika a obchod se drží lépe, než se předpokládalo – díky novým obchodním partnerům z mimozápadních zemí. Pan Lavrov vesele sbírá letecké míle při cestách do zahraničních metropolí.
Vliv (nejen) na papíře
Na papíře vypadá geopolitický vliv Ruska impozantně. Má vojáky a žoldáky vyslané do nejméně šestnácti dalších zemí. Někteří z nich podporují spřátelené autokraty, jako například v Mali a Sýrii. Jiní udržují „zamrzlé konflikty“, jako například v Gruzii.
V uplynulém desetiletí se Rusko podílelo na dovozu zbraní do dvaceti dvou různých zemí, včetně velkých zemí, jako je Čína a Indie, více než polovinou. V OSN těžilo z podpory nebo alespoň užitečného zdržení se hlasování desítek zemí.
Přírodní zdroje a technologie posilují jeho moc. V desetiletí před invazí bylo Rusko dominantním dodavatelem zemního plynu do více než tuctu zemí, což mu poskytlo energetickou zbraň, kterou neváhalo použít proti Evropě: v letech 2005, 2009 a znovu loni. Deset zemí vyrábí většinu elektřiny z jaderných reaktorů postavených v Rusku nebo s Ruskem úzce spolupracuje v oblasti jaderných technologií.
Diplomatická odolnost Ruska nutí mnohé na Západě lomit rukama. Politici i média naříkají, že se nepodařilo Rusko izolovat ani získat na svou stranu velký počet rozvojových zemí.
Vojenská osamělost
Putin rád cituje cara Alexandra III.: „Rusko má jen dva spojence – armádu a námořnictvo.“ Na papíře má Rusko pět formálních spojenců v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO): Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Všichni jsou smluvně zavázáni přijít si na pomoc v případě napadení. Přesto ani jeden z členů CSTO nepodpořil ruskou válku na Ukrajině vojenskými jednotkami. Bělorusko se nechalo využít jako vojenská základna, ale nevyslalo žádné vlastní vojáky. Místo toho se někteří členové CSTO snaží od války distancovat, jako Arménie, či ji kritizovat, jako Kazachstán.
Kromě Běloruska posílal zbraně do Ruska pouze Írán a Severní Korea. Americká vláda se domnívá, že Severní Korea dodala „významné“ množství dělostřeleckých granátů, ale ne dost na to, aby zmírnily ruský nedostatek nebo změnily průběh války. Írán poslal drony s výbušninami, které Rusku pomohly pokračovat v bombardování Ukrajiny, když jeho vlastní zásoby raket došly. Rovněž vyslal „vojenské poradce“, kteří Rusku pomáhají s obsluhou dronů.
Írán, který se během studené války rozhodně nezaplétal, je však rozpolcen v otázce, jak moc se má k Moskvě přitulit. Zastánci tvrdé linie v Islámských revolučních gardách doufají, že jejich podpora bude oplacena moderními stíhačkami a protiletadlovými raketami. Relativně umírnění představitelé íránského ministerstva zahraničí se však obávají dalšího znepřátelení Západu. Proti této skupině tří spojenců ochotných vyzbrojit Rusko stojí západní aliance třiceti jedna zemí, které veřejně potvrdily, že posílají zbraně na Ukrajinu.
Sbohem, Lenine
Naši skupinu tichých podporovatelů tvoří země se sovětskou minulostí. Nenabízejí sice žádnou vážnou diplomatickou nebo vojenskou pomoc, ale přiklánějí se na stranu Ruska a dělají takové věci, jako je pořádání vojenských cvičení s jeho ozbrojenými silami nebo papouškování argumentů, že za válku může expanze NATO či samotná Ukrajina.
Rozklíčovat jejich motivy není jednoduché, ale objevují se některé společné rysy. Některé země, jako Alžírsko, Angola a Jihoafrická republika, vyznávají sympatie k Rusku částečně kvůli historickým vazbám na Sovětský svaz (zřejmě zapomínají, že Ukrajina byla také součástí SSSR); nebo, což je ještě ironičtější, protože si pamatují SSSR jako spojence utlačovaných lidí bojujících proti imperialistům.
Drápy ruského medvěda v Africe
Sovětská nostalgie ovšem není jediným faktorem, který hraje roli, zejména v Africe, kde se nachází většina zemí, které se zdržely hlasování o klíčových otázkách OSN. V mnoha případech vládnoucí strany nebo politici dluží Rusku laskavost za pomoc při financování nebo snahách ovlivnit volby. Například jihoafrický vládnoucí Africký národní kongres přijal velké dary od těžební společnosti napojené na Rusko. To mohlo ovlivnit jeho rozhodnutí hostit pana Lavrova a uspořádat vojenské cvičení s ruským námořnictvem.
Ruská diplomacie v Africe se zaměřuje na bezpečnostní pomoc a prodej zbraní. Washingtonský think-tank Atlantic Council ve své nedávné zprávě uvedl, že zatímco v letech 2010 až 2017 podepsalo Rusko v Africe sedm dohod o vojenské spolupráci, v letech 2017 až 2021 jich uzavřelo dvacet, z toho více než polovinu se zeměmi, s nimiž předtím nemělo žádné vojenské vazby.
Rusko není jen velkým dodavatelem zbraní. Stalo se také obchodníkem se zbraněmi poslední instance a získává vliv v zemích, které jsou kvůli převratům a porušování lidských práv odříznuty od západních dodávek, jako je Mali a Středoafrická republika.
Přesto v některých případech pokusy Ruska o získání vlivu spektakulárně selhaly. Například Madagaskar se obrátil proti Rusku poté, co bylo přistiženo při pokusu vychýlit prezidentské volby v roce 2019 na stranu proruských kandidátů. Poté co bylo pět bojovníků ruské žoldnéřské firmy Wagner zajato a sťato džihádisty v Mosambiku, se země obrátila na Rwandu a Západ s žádostí o bezpečnostní pomoc.
Jaderná závislost na Rusku
Jaderná energie nabízí Rusku další páku. Rosatom, ruská státní firma v oblasti jaderné energetiky, je největším vývozcem reaktorů na světě. V článku, který minulý měsíc v časopise Nature Energy zveřejnili Kacper Szulecki a Indra Overlandová z Norského institutu mezinárodních vztahů, se uvádí, že nejméně devět zemí, včetně Bangladéše a Egypta, by mohlo být zranitelných vůči politickému tlaku, protože jsou závislé na jaderných elektrárnách postavených nebo provozovaných Ruskem. Několik dalších zemí spolupracuje s Ruskem v jaderné oblasti na vysoké úrovni. I to však může slábnout. Přerušení vývozu plynu z Ruska do Evropy může narušit jeho obecnou pověst spolehlivého dodavatele energie.
Berou, co mohou dostat
Třetí skupina zemí – osa oportunistů – vidí v západních sankcích příležitost, jak za výhodných podmínek posílit vlastní obchod s Ruskem. Dovoz ruského zboží se v prvních měsících po invazi propadl o více než 40 procent. Přesto se do září do značné míry zotavil, protože zejména Čína a Turecko vstoupily do hry, aby nahradily vývoz z Evropy a Ameriky. Západ zatím nedokázal zcela zastavit ruský dovoz high-tech vymožeností, jako jsou počítačové čipy, které se používají v raketách a dalších zbraních. Rusko nadále dováží o třetinu až polovinu více čipů než před válkou, a to především díky velkému nárůstu importu z Číny.
Vychytralá Čína
Zpočátku se zdálo, že Čína byla ruským útokem na Ukrajinu zaskočena. Jen několik týdnů před příjezdem tanků souhlasila se strategickým partnerstvím „bez omezení“. Od té doby se čínský nejvyšší představitel Si Ťin-pching snažil situaci obrátit ve svůj prospěch, neboť vycítil příležitost odvést pozornost USA od jejího úsilí o konfrontaci s Čínou, zejména v otázce Tchaj-wanu. Zároveň svou reakci kalibroval tak, aby se pokusil Čínu izolovat od případných amerických nebo spojeneckých odvetných opatření.
Čínští představitelé se tak hlásí k neutralitě ve věci Ukrajiny, odmítají odsoudit ruskou invazi, ale obviňují z války expanzi NATO. Jednou z velkých otázek je, zda Čína začne dodávat zbraně Rusku. To by mohlo pomoci zmírnit ruský nedostatek a změnit průběh války. Více se možná dozvíme během návštěvy prezidenta Si v Rusku, která by se mohla uskutečnit již příští týden.
Chytrá horákyně Turecko
Vztahy Turecka s Ruskem jsou složitější. Turecko je členem NATO. Prodalo Ukrajině ozbrojené bezpilotní letouny a předpokládá se, že poslalo i přesně naváděné dělostřelectvo a rakety. S Ruskem soupeří o vliv od Blízkého východu po střední Asii, a dokonce proti němu vedlo zástupné války v Sýrii a Libyi. Zároveň je však na Rusku závislé, pokud jde o zemní plyn a pomoc při výstavbě jaderných elektráren. Na ruských turistech vydělává miliardy dolarů ročně. Obě země se tak dostávají do vzájemné závislosti. Pro Turecko je výhodné stavět Rusko a Západ proti sobě. Rusko se zase zdá být ochotné přehlížet tureckou podporu Ukrajině, dokud bude pokračovat obchodní výměna.
Opatrná Indie
Indie by z obchodu s Ruskem mohla mít mnohem větší prospěch, než má. Úzkostlivě odmítá odsoudit ruskou invazi a zvýšila dovoz zlevněné ruské ropy (ačkoli nyní tvrdí, že se bude držet cenového limitu, který stanovil Západ). Zůstává velkým odběratelem ruských zbraní. Současně se však nezdá, že by se stalo rozhodujícím prostředníkem pro přísun zboží, na které se vztahují sankce, do Ruska. Hodnota indického vývozu do Ruska se od invaze skutečně snížila.
Západ soustavně Putinovu partu narušuje
Západ se snaží přetáhnout některé ze zbývajících Putinových kamarádů. A zatím se mu podařilo odradit země, jako je Bělorusko, od aktivnější účasti ve válce a Írán od dodávek balistických raket, což by znamenalo vážnou eskalaci jeho podpory. Spojenci Ukrajiny však tápou v tom, jak – nebo zda vůbec – čelit ruskému vlivu v chudých zemích.
Prvním krokem by mohlo být vyhnout se přeceňování významu měkké podpory, kterou Rusku nabízejí jeho souputníci, zejména pokud vede jen k tomu, že se zdrží hlasování nebo projeví symbolickou solidaritu. Rusko není tak izolované, jak Západ doufal, ale tvrzení pana Lavrova, že je obklopeno blízkými přáteli, je přinejmenším zavádějící.
Autor: Alena Burešová
