Skutečnost, že se korunovace nového krále Karla III. v sobotu 6. května zúčastní pouze první dáma Jill Bidenová, ale nikoli její manžel, americký prezident Joe Biden, se části britského tisku příliš nelíbí. „Královská neúčast“, křičely titulky, zatímco komentátoři brblali na „irského Joea“ a jeho „nenávist“ k Britům, píše The Conservation.
Pravdou ale je, že žádný americký prezident se nikdy v historii nezúčastnil britského korunovačního obřadu. Američtí prezidenti se totiž královským ceremoniím všeho druhu spíše vyhýbají. Biden se sice v září 2022 zúčastnil pohřbu královny Alžběty II, ale to byla spíše výjimka, nikoli pravidlo.
Vzhledem ke zvláštní historii USA – a jejich rozchodu s Velkou Británií již v roce 1776 – je snadné pochopit, proč se prezident může cítit nesvůj, když má být svědkem pomazání nového panovníka. Bez ohledu na to, o jak „zvláštní“ vztah se jedná, je třeba zachovat určité rozdíly.
Přesto na účasti Jill Bidenové záleží. Navíc se k ní připojí americká korunovační delegace a důležité bude, kdo v ní bude.
Historie amerických delegací na korunovacích
Tak tomu bylo i v případě delegace, kterou prezident Franklin D. Roosevelt vyslal na korunovaci krále Jiřího VI. v roce 1937, která se konala pouhé dva roky před vypuknutím válečného konfliktu v Evropě. V čele této delegace stál generál John J. Pershing, velitel amerických expedičních sil za první světové války, a jejími členy byli James Gerard, bývalý velvyslanec USA v Německu, a admirál Hugh Rodman, bývalý vrchní velitel amerického námořnictva.
Pershing a Gerard byli přesvědčení internacionalisté, kteří toužili využít americkou moc k potlačení evropského fašismu. Gerard v roce 1933 recenzoval pro The New York Times Hitlerův Mein Kampf, v němž vyjádřil „obavy o budoucnost světa“. Vysláním obou na korunovaci Roosevelt naznačil, jaký je jeho postoj k nacistickému Německu.
Rostoucí role žen
Ještě výmluvnější je delegace, kterou prezident Dwight D. Eisenhower vyslal na korunovaci královny Alžběty II. v červnu 1953. V tomto poválečném období – poznamenaném eskalujícím napětím se Sovětským svazem – vybral Eisenhower své čtyři zástupce pečlivě. Dva z nich, generál George C. Marshall a generál Omar Bradley, patřili k váženým vojenským osobnostem. Marshall, který delegaci vedl, byl za druhé světové války náčelníkem štábu americké armády. V nedávné době se jako ministr zahraničí podílel na realizaci Marshallova plánu, který poskytl zásadní finanční prostředky poválečné Evropě.
Bradley rovněž sehrál rozhodující roli ve válce a nyní působil jako předseda sboru náčelníků štábů USA. Eisenhower si oba vybral, aby vyjádřil jasné poselství o americkém vlivu v zahraničí. Jeho třetím delegátem byl Earl Warren, guvernér Kalifornie a zásadní Eisenhowerův stoupenec. Prezident měl Warrena brzy jmenovat předsedou Nejvyššího soudu.
Čtvrtý Eisenhowerův delegát byl méně předvídatelný, i když stále důležitý: Fleur Cowlesová, módní bývalá redaktorka časopisu Flair a manželka vydavatele Mika Cowlese.
V jistém ohledu to byla Eisenhowerova nejnevyzpytatelnější volba. Cowlesová, žena, která se sama vypracovala – narodila se jako Florence Freidmanová, dcera obchodníka -, se teprve nedávno stala vlivnou osobností Republikánské strany. Ona i její manžel štědře přispívali na Ikovu prezidentskou kampaň.
Postavení Fleur Cowlesové jako nováčka vyvolalo v některých kruzích hněv – stejně jako skutečnost, že si Eisenhower vůbec vybral ženu.
Ale výběr měl svou logiku. Korunovace Alžběty II. byla událostí zaměřenou na ženy a Eisenhower si to pravděpodobně uvědomoval. Výběrem Cowlesové Eisenhower nahrál tomuto ženskému narativu a zároveň naznačil své vlastní, někdy rozporuplné, aspirace na moderní americkou ženu.
Jak Eisenhower vysvětlil o několik let později, proces „uznání rovnoprávnosti žen“ ještě nebyl dokončen, ačkoli stále věřil, že hlavní úloha ženy je „ústřední postavou v domácnosti“. Jak vysvětlovali někteří Cowlesové obdivovatelé, ztělesňovala tuto idealizovanou verzi poválečné kariéristky – elegantní, ambiciózní, a přesto stále oddaná rodině.
Korunovace jako součást politické diplomacie
Složení Eisenhowerovy delegace tedy vypovídalo o prezidentových prioritách doma i v zahraničí.
Jakmile delegace dorazila do Londýna, její role diplomatického sboru se stala ještě zřejmější. Delegáti se zdaleka nevyhýbali politice, ale hledali platformy, na nichž by vysílali americkou politiku. Marshall například vystoupil s projevem, v němž ospravedlňoval americkou vojenskou přítomnost v Koreji a varoval před nebezpečím sovětské propagandy.
Neformálněji se delegace často dotazovala tisku na kontroverzní témata a snažila se držet krok s prezidentem. Jak Cowlesová vzpomínala, pokud ji zrovna „nepopichovali“ kvůli komunistickému honu na čarodějnice, který pořádal senátor Joe McCarthy, tak ji grilovali kvůli chystané popravě Julia a Ethel Rosenbergových, z jejichž procesu se špionáží se „v Evropě stala slavná kauza“. Účast na korunovaci byla zkrátka skutečná práce.
Takže místo toho, aby se pozorovatelé na obou stranách rybníka zabývali tím, proč se Joe Biden nezúčastní, měli by se zaměřit na delegaci, kterou povede Jill. Její výběr, kdykoli bude oznámen, nám napoví mnohé o tom, jak se chce prezident Biden umístit před svou prezidentskou kandidaturou v roce 2024.
Autor: Jiří Böhm
