Rozvojové země mění své dluhy za investice do ochrany přírody

Klimatická krize dopadá hůře na rozvojové země. Speciálním případem jsou ekonomiky závislé na turismu, kterým koronavirová pandemie zasáhla do příjmů nevídaným způsobem. Některé z těchto států proto uvažují o umazání dluhu výměnou za ekologické rozhodování a jednání.

Poslední z řady zemí, která tuto strategii zvolila, je Ekvádor. Prezident Guillermo Lasso podle France 24 na klimatické konferenci v Glasgow vyhlásil, že rozšíří rezervaci okolo souostroví Galapágy. Dosavadní rozloha činila 133 000 kilometrů čtverečních, což z ní dělalo druhé největší chráněné území na světě. Kromě ikonických želv zde žije dalších 2 900 druhů vodních živočichů a je zapsaná na seznamu světového přírodního dědictví.

Plocha rezervace se rozroste o 60 000 kilometrů čtverečních a propojí Galapágy s Kokosovými ostrovy u Kostariky. Na polovině nové rozlohy bude zakázán rybolov a na druhé bude omezeno použití vlečných sítí. Tato opatření pomohou k regeneraci oceánu, a protože jde o významný migrační koridor, zlepší situaci i tam, kde se bude rybařit i dál.

Významný konzervační krok má být financován systémem výměny dluhu za přírodu, což znamená odpuštění části zahraničních závazků výměnou za investice do ochrany přírody. Ekvádor je pak v situaci, kdy takovouto pomoc ocení. Ekonomický pokles byl akcelerován pandemií tak, že dluh země s 17,7 miliony obyvatel narostl na 46 miliard dolarů.

Podle centrální banky je 15,6 % státního dluhu vlastněno jinými státy včetně Velké Británie, Španělska nebo Spojených států. „Očekáváme, že půjde v globální perspektivě o největší částku, která bude poskytnuta formou výměny dluhu za ochranu přírody,“ řekl Lasso. „Budeme velmi opatrní ve vyhodnocení návrhů tak, abychom maximalizovali efekt ochrany,“ dodal prezident. Představuje si, že výměnou za dluh vznikne fond, který bude financovat posílení námořních hlídek kontrolujících rezervaci a chránících místní rybáře.

Praxe výměny dluhu za přírodu

Princip výměny dluhů za přírodu podle webu Quartz najdeme už v americké legislativě z přelomu 80. a 90. let. Tamní Agentura pro mezinárodní rozvoj dostala za úkol spolupracovat na umazání dluhů zemí v Latinské Americe výměnou za ochranu pralesů. Od té doby se mechanismus ujal také v Evropě a Kanadě. Na světě se podle analýzy Stockholmské univerzity v letech 1990–2018 vybralo tímto způsobem 900 milionů dolarů na ochranu přírody a umazaly 3 miliardy dluhů ve 21 nízko- a středněpříjmových zemích.

Jedna z možností je výměna platby vnějším věřitelům za financování domácích projektů na ochranu přírodního prostředí. Další je nahrazení současného dluhu restrukturalizovaným dluhem, který obsahuje závazky k boji se změnou klimatu. „Upřímně řečeno, pokud jste v situaci dluhové tísně, cokoliv, co sníží váš dluh, je vítáno,“ říká Paul Steele, vrchní ekonom International Institute for Environment and Development. „I když to má lehkou míru podmíněnosti, je to lepší než muset platit všechny své peníze zahraničnímu věřiteli. Alespoň budete investovat zpět do své země,“ popisuje pragmatismus mechanismu.

Jako typický dobrý příklad jsou dávány Seychely, které k výměně dluhu u zahraničních věřitelů za ochranu oceánu přistoupily v roce 2015. Na druhé straně dohody byly Spojené království, Francie, Belgie a Itálie. Vše se odehrálo prostřednictvím organizace The Nature Conservancy, která koupila zahraniční dluh země v hodnotě 21,6 milionu dolarů (z celkových asi 900 milionů) a 1,4 milionu umazala. Vláda poté zaplatila zbytek pěněz do speciálního svěřeneckého fondu s názvem Seychelles Conservation and Climate Adaptation Trust (SeyCCAT), kde byla jedním z beneficientů a kam také chodily soukromé dary. SeyCCAT byl poté použit k ochraně 13 mořských ploch, které pokrývají 85 procent rozlohy seychelských korálových útesů.

Řešení postpandemické krize

O tomto systému se začalo hlasitěji mluvit především v souvislosti s obnovou ekonomik po koronavirové pandemii, která s nimi počítá jako s investicemi do ochrany životního prostředí a budování odolnosti vůči globálnímu oteplování. Téměř všechny nízko- a středněpříjmové ekonomiky v Jižní Americe, na Blízkém východě, v Africe a východní Asii jsou v dluhové krizi nebo do ní směřují. V loňském roce podle webu Wärtsilä dlužily v zahraničí 14 bilionů dolarů. Situaci v řadě případů zhoršil koronavirový propad turismu, který v rozpočtech těchto ekonomik tvořil příjmovou složku v řádech desítek procent.

Klimatická změna však nejvíce ohrožuje země, které už jsou zadlužené a peníze na financování adaptačních politik shánějí čím dál hůře. Někteří experti vidí ve výměně dluhu za klima užitek hlavně pro středně rozvinuté země, které drží kolem 70 procent dluhu rozvojového světa a mají větší volnost rozhodování než těžce zadlužené státy. „Výměny dluhu za klima by mohly pro středněpříjmové země vytvořit tolik potřebný fiskální prostor na to, aby se soustředily na klimatické ambice a ekonomické uzdravení,“ říká Vikram Widge, poradce v Climate Policy Initiative.

Zajímavé řešení přinesl návrh londýnské SOAS, Bostonské univerzity a nadace Heinrich-Böll, které počítají se zapojením Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (WB) do analýzy dluhu, která by brala v potaz klimatická rizika. Stanovila by procento dluhu, které musí být sníženo, aby měla země šanci dluh splatit a zároveň byla schopná provést nutné investice do klimatických, zdravotních a dalších politik udržitelného rozvoje.

IMF by poté vystupoval jako prostředník, který by vyjednával s věřiteli tak, aby byla část dluhu umazána a část přesměrována k platbě za klimatické cíle, které by si věřitelská země sama určila. Splacení by pro zvýšení důvěry garantoval IMF, a pokud by se tak po několik let nedělo, byl by na zemi opět uvalen dluh v původní výši.

Výzvy, které je třeba vyřešit

Aby se dosáhlo významnějšího pokroku v umazání dluhů a nastartování ochrany přírody, je třeba zapojit více hráčů, jako je kupříkladu Čína, a také soukromé věřitele. Jedním z motivačních faktorů by mohl být růst ESG závazků (environmentální, sociální a korporátní správa a řízení). Výměnou za úpis části dluhu by se posílil tento udržitelný otisk produktu. „Když si vezmeme, kolik korporací má závazky nulových emisí, tak kdybychom k nim zahrnuli i dobrovolné úpisy jako součást výměny dluhu za klima, mohlo by to motivovat k zapojení také soukromé věřitele,“ míní Widge.

Mezi rizika patří dočasné zhoršení ratingu dlužníka při restrukturalizaci dluhu, a tedy horší přístup k dalším financím. Bylo by také potřeba strhávat větší podíl dluhu, aby šlo o opravdu lákavou nabídku pro zadlužené země. Dalším problémem je ověřování, zda země opravdu splňují cíle, které jim věřitelé vytyčili. V tomto případě leží břemeno na IMF, který musí definovat, které konkrétní technologie jsou opravdu zelené.