6. května odstartuje, poprvé v historii, v Budapešti další ročník Giro d’Italia. Třítýdenní etapový závod je vedle Tour de France a španělské Vuelty součástí tzv. Grand Tours, především Tour de France pak se sledovaností až 3,5 miliardy diváků představuje společenský fenomén výrazně převyšující hranice sportu. Silniční cyklistika se těší značnému zájmu sponzorů, mezi největší patří Škoda Auto, ostatně dvojice Laurin a Klement začínala právě s jízdními koly. Od roku 2010 je spolumajitelem elitního týmu Deceuninck–Quick-Step český miliardář Zdeněk Bakala.
Zároveň se jedná o jeden z fyzicky nejnáročnějších sportů, každá etapa Tour de France dá lidskému organismu zabrat stejně jako středně náročná operace v narkóze, přičemž cyklista vydá energii srovnatelnou s 52 rohlíky, steakem o hmotnosti šest kilogramů, případně kilogramem a půl bílého cukru. Během jediné sezóny najede profesionál cca 35 000 kilometrů.
Vedle toho je silniční cyklistika jedním z vůbec z nejnebezpečnějších sportů, těžké pády, případně smrt se bohužel nevyhýbají ani těm nejlepším. Například Brit Chris Froome má na svém kontě čtyři triumfy na Tour de France, kromě toho patří také do málo početné skupiny cyklistů, kteří vyhráli rovněž Giro d’Italia a Vueltu. 12. června 2019 se vydal na obhlídku trati před jednou z etap Critéria du Dapuhine. V rychlosti asi 60 km/h se rozhodl v klidném úseku vysmrkat, náhlý poryv větru mu ovšem strhl přední kolo, následoval náraz do zdi, zlomenina pravého stehna, lokte a několika žeber. A to ještě může Brit hovořit o štěstí. V roce 1995 se na Tour de France při sjezdu zabil olympijský vítěz z Barcelony Fabio Casartelli. V dubnu 2017 nepřežil srážku s náklaďákem vítěz Giro d’Italia 2011 Michele Scarponi. Celkově doposud zemřelo během silničních závodů 54 profesionálních cyklistů.
Legrační realita
Na základě výše uvedeného lze očekávat, že gladiátoři na kolech, balancující mezi nemocnicí a hřbitovem, jsou za svou až nadlidskou a sledovanou dřinu patřičně odměněni, opak je ovšem pravdou.
Nejlepší silničáři si na svůj hodně tvrdý chleba vydělávají jako členové jednoho z UCI World Teams, které jsou automaticky zvány na cca třicítku nejprestižnějších závodů kategorie World Tour. Vedle již zmiňovaných třítýdenních etapových závodů jsou součástí série mimo jiné všechny jednorázové Monumenty (Milan – San Remo, Tour de Flanders, Paris–Roubaix, Lutych–Bastogne–Lutych a Il Lombardia), ale také například Paříž–Nice, Amstel Gold Race či Tour de Romandie.
Kromě mistrovství světa jsou jezdci součástí týmů a mají na výběr mezi zaměstnaneckým poměrem a statusem osoby samostatně výdělečné činné. V loňském roce byla minimální mzda cyklisty stáje World Team v případě zaměstnanců 40 045 eur, zatímco závodníci z řad OSVČ měli jistotu 65 673 eur. Zní to legračně, ale je to tak.
Vzhledem k tomu, že týmy jsou povinny informovat pouze o minimálních mzdách, jsou další platy předmětem detektivního pátrání. Specializovaný a dobře informovaný server CyclingTips píše v případě špičkových domestiků, poskytujících nezbytný servis největším hvězdám, o ročních příjmech v rozmezí 100 000 – 400 000 eur. I původním povoláním domestik se ovšem může při shodě pro něj šťastných okolností posunout výše.
Názorným příkladem je Švýcar Marc Hirschi. V roce 2020 podepsal s týmem Sunweb roční smlouvu na 70 000 eur. Během Tour de France dostal v důsledku dění v týmu víceméně volnou ruku a vyhrál etapu, poté skončil třetí na mistrovství světa v Imole. Jeho výkony zaujaly management bohatého UAE Team Emirates, v následující sezóně dostal Hirschi kontrakt na milion eur ročně, na Tour de France ovšem musí plnit roli domestika pro dvojnásobného vítěze Tadeje Pogačara.
Chudé hvězdy
Tímto se dostáváme k platům největších hvězd. Podle francouzského listu l’Equipe bral loni Chris Froome (Anglie) v Izrael Start – Un Nation 5,5 milionu euro, zatímco Peter Sagan (Slovensko) a vítěz dvou posledních Tour de France Tadej Pogačar (Slovinsko) inkasovali 5 milionů eur. Trojnásobný mistr světa Sagan ovšem přestoupil z movitého týmu Bora–Hansgrohe do Total Energies, a přestože plynárenský gigant nešetří, nejspíše musel letos výrazně slevit. Vítěz Tour de France 2018 Geraint Thomas (Wales) bere ročně 3,5 milionu eur, zatímco Vincenzo Nibali (Itálie), který má na svém kontě vítězství ve všech závodech Grand Tours, se musí spokojit se 2 miliony eur. Pro ilustraci, český hokejista Dmitrij Jaškin podepsal loni roční smlouvu v Arizoně na 3,2 milionu dolarů, za tuto částku přispěl do klubových statistik jedinou asistencí.
Nejlepší cyklisté mají osobní sponzory, veřejným tajemstvím jsou nadstandardní vztahy mezi Peterem Saganem a Specialized, výrobce kol ovšem na dotaz CyclingTips nereagoval. A lze předpokládat, že dvojnásobný mistr světa Julian Alaphilippe (Francie) si na hodinky Richard Mille RM 67-02 z uhlíkového kompozitu a titanu za 100 000 eur nenašetřil z roční gáže 2,3 milionu dolarů. Přesto platí, že snad s výjimkou horolezectví neexistuje sport, ve kterém je tak velká disproporce mezi zájmy sponzorů, sledovaností a marketingovou přitažlivostí na straně jedná a příjmy vrcholných profesionálů na straně druhé.
Autor: Petr Bošnakov
