Ukrajinci jsou tvrdší nátury než my, náš zdravotní systém nezneužívají, říká lékař

V případě válečných zranění nebo zranění na válečném území spíše než kvalita je důležitá rychlost. Většina těchto zranění se proto ošetří hned na území Ukrajiny. Ukrajinské lékaře určitě nechme v českých nemocnicích pracovat, ale za důstojných podmínek pro ně samotné i pro náš zdravotnický systém, tvrdí Dr. Zdeněk Mrozek, lékař a viceprezident České lékařské komory.

Jak jsou na tom čeští pacienti? Mají problém nechat se ošetřit od ukrajinských zdravotníků?

Co se týče národnosti, naši pacienti problém asi nemají. Občas se setkávají ale s tím, že se s ukrajinskými nebo i s jinými lékaři z ciziny nemohou domluvit – naráží na jejich horší schopnosti se vyjadřovat. Komplikuje to pak i práci těchto lékařů v kolektivech, protože samozřejmě nemocniční personál je z toho trošku nešťastný, když je s těmi lékaři obtížné se domluvit.

Máme nějaké informace o tom, jestli naši lékaři pomáhají přímo na Ukrajině?

Žádné nějaké velké organizované akce se nekonaly. Ve válečném stavu se tady v tomto těžko pomáhá. Pokud vím, některé organizace vysílaly mobilní ambulance, například Lékaři bez hranic, ale příliš informací o tom nemáme. Také kupříkladu Medevac – pod záštitou ministerstva vnitra – se do toho zapojuje. Hlavní pomoc Ukrajincům, co se týče zdravotní péče, spočívá ale spíše v dodávkách materiálu a léků. 

V českých nemocnicích léčíme i zraněné Ukrajince. O jaká zranění jde nejčastěji? 

Těch zraněných zase moc nevidíme. V případě válečných zranění nebo zranění na válečném území spíše než kvalita je důležitá rychlost. Většina těchto zranění se proto ošetří hned na území Ukrajiny. My se spíše potýkáme s tím, že tady jsou lidé, kteří třeba neměli nějaký čas k dispozici dostupné léky a kompenzovala se jim jejich onemocnění. Celkový zdravotní stav Ukrajinců je také trošku horší než u našich občanů, takže samozřejmě nějaký nápor na zdravotnická zařízení tu trochu byl. Ale zase je pravda, že Ukrajinci jsou přece jenom trošku tvrdší nátury, nesetkal jsem se ještě s tím, že by nějak zneužívali nebo příliš využívali naší péče.

A jak je to u nich s platbou za zdravotní péči?

Já jsem na Ukrajině v nemocnicích nikdy nebyl, ale pokud vím, tak tam je plně státní zdravotnictví – platí to tedy stát. Samozřejmě, Ukrajina je jeden z nejchudších států Evropy, takže ve zdravotnictví příliš peněz není. A hodně plateb se pohybuje v takové té šedé zóně, o které příliš mnoho nevíme. Ale pokud jsem se bavil s lidmi z Ukrajiny, většinou se nějaká platba v nemocnici od nich předpokládala. 

V současné době se hodně diskutuje o tom, zda vůbec nechat, nebo nenechat pracovat ukrajinské zdravotníky u nás v nemocnicích. Jak to ve skutečnosti je z pohledu zákona?

Určitě nechat pracovat, ale za podmínek, kdy budeme dodržovat nastavená pravidla. Zaprvé jsme na území Evropské unie, kde celoevropsky platí určitá pravidla – když uznáme vzdělání a pustíme zdravotníka do systému u nás, potom je vpuštěn do toho systému de facto v celé Evropě. Tedy nemůžeme najednou nějak snížit nebo úplně odstranit laťku. Všichni cizinci, kteří získali vzdělání na území Evropské unie, si tady musí udělat tzv. aprobační zkoušku. Po jejím splnění jsou potom bráni jako plnohodnotní lékaři. My jako lékařská komora právě bojujeme za to, aby pravidla vykonání aprobační zkoušky nebyla porušována. U nás bohužel – a to se příliš neví – lékaři, kteří přicházejí z ciziny, nedělají jazykovou zkoušku. Zákonodárci nám totiž tvrdili, že pokud aprobační zkoušku zvládnou v českém jazyce, tak se znalost jazyka dá očekávat – což si myslím, že není tak úplně pravda. Setkal jsem se bohužel s více cizinci, kteří sice aprobační zkoušku udělali, ale přece jenom domluva s nimi je obtížnější. A v nemocnicích jak komunikace s pacientem, kde záleží na každém slovíčku, tak komunikace mezi lékaři nebo lékařem a sestrou je přece jenom důležitá. Tam když se přeřeknete nebo když ten výraz řeknete jinak, tak může dojít ke katastrofě.

Co já náplní této aprobační zkoušky? 

Aprobační zkouška má tři části. První je písemná, kdy se osvědčují odborné znalosti i znalosti právního prostředí a organizace zdravotnictví u nás. Pokud absolvují tuto část, tak potom nastupují na druhou, praktickou část, kde stráví půl roku v nemocnici, která musí mít pro výchovu těchto lékařů akreditaci od ministerstva zdravotnictví. A po té půlroční praxi mohou dělat teoretickou ústní zkoušku, a to ze čtyř základních medicínských oborů – vnitřní lékařství, chirurgie, gynekologie a porodnictví a dětské lékařství.

Kurzy českého jazyka tedy nejsou povinné?

Kurzy českého jazyka ani zkouška z českého jazyka nejsou povinné. I když momentálně jsou kurzy českého jazyka nabízeny právě třeba Ukrajincům pracujícím ve zdravotnictví – organizuje je Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

Kolik ukrajinských zdravotníků momentálně pracuje v českých nemocnicích?

Co se týče lékařů, tak ke konci února, kdy vypukla válka na Ukrajině, jsme u nás měli necelých 700 Ukrajinců, kteří získali aprobaci, a tím pádem se stali členy České lékařské komory. Od té doby se to číslo příliš nenavýšilo, takže oficiálně u nás může být kolem těch 700 ukrajinských lékařů. Kolik ukrajinských lékařů pracuje třeba na pozicích administrativních sil nebo kolik lékařů se momentálně připravuje k aprobační zkoušce, o tom informace nemáme, ty nám ministerstvo nepředává.

Jak si myslíte, že bychom mohli ukrajinským lékařům pomoci?

U těch, kteří by u nás chtěli zůstat nebo kteří ví, že u nás budou zůstávat dlouhodoběji, bychom se měli snažit co nejdříve je zařadit do systému – aby mohli pracovat jako plnohodnotní lékaři. To znamená zařídit zaprvé intenzivní kurzy českého jazyka, umožnit, aby ty kurzy mohli absolvovat, aniž by museli chodit do práce, aby na to prostě měli nějaký čas – po tu dobu je tedy nějak finančně zajistit, i nějaké bydlení atd. A druhá věc je umožnit jim co nejdříve udělat aprobační zkoušky. Co nejvíce odstranit byrokratické bariéry – aby to nebylo na úkor kvality a skutečně se odstranila různá administrativní zátěž znemožňující přístup ke zkouškám. Případně jim i pomoct se na aprobační zkoušky připravovat. Za pomoci lékařských fakult by určitě šlo udělat intenzivní kurzy přípravy před zkouškami. Bohužel tady musím mírně zkritizovat naše ministerstvo, které vidí trochu jinou cestu zařazení ukrajinských lékařů do zdravotnictví. A momentálně se právě cestou Lex Ukrajina snaží odstranit překážky, které svědčí o kvalitě nebo o vybavenosti českým jazykem, a snaží se o to, aby ukrajinští lékaři u nás mohli nastoupit bez jakéhokoliv přezkoušení a ověření, že ovládají češtinu. Dokonce u některých by to zašlo až tak daleko, že by ani nemuseli mít ověřený diplom, stačilo by možná jenom nějaké prohlášení. Tohoto kroku se velice bojíme, protože zaprvé těm lékařům nepomůže jen to, že někde jen osm hodin denně budou. Předpokládáme, že nepůjde normálně pracovat, aniž by se domluvili, aniž by se orientovali v systému. A také určitě nebudou na těch místech lékaři, kteří by je tím systémem prováděli, atd. Zadruhé praxe, kterou ministerstvo navrhuje, není dokonce ani uznána jako praxe před vykonáním aprobační zkoušky. Nejdéle na tuto výjimku je možné pracovat 3 roky. A pak by se takoví lékaři dozvěděli, že ale v tom systému nemohou nadále zůstat, že si ani nemohou udělat tu aprobační zkoušku, protože musí absolvovat půlroční stáž v úplně jiném režimu. To pak není ani tak pomoc ukrajinským lékařům, ale spíše jejich zneužití jako levné pracovní síly pro ředitele, kteří nejsou ochotní zaplatit české lékaře.