Válečná daň je projev zoufalství, říká bývalý člen bankovní rady ČNB

Čeká nás podobný scénář, jaký zažilo Řecko? „Vláda připomíná člověka, který si nabírá dluhy, a po měsíci zjistí, že z výplaty stěží zaplatí splátky. Proto si na ně musí půjčit a nemůže pak dětem koupit ani zmrzlinu, říká Vojtěch Benda, ekonom a bývalý člen bankovní rady České národní banky.

Čeká nás řecký scénář?

Myslím si, že řecký ne, ale může nás čekat španělský scénář. Řecko vstupovalo do své krize s vysokým zadlužením a s neřiditelnými deficity, zatímco Španělé v době, kdy začala v Evropě vrcholit realitní krize, měli relativně nízké zadlužení. Ale jejich dluhy a deficity se ukázaly neřiditelnými. Takže si myslím, že je to věc, která nás bude nějakou dobu trápit, a je to změna proti tomu, co jsme zažívali nebo jak se vyvíjely veřejné finance do roku 2019.

Vy jste do června, respektive července letošního roku působil v bankovní radě České národní banky. V půli letošního roku byl jmenován nový guvernér. Jak se díváte na měnovou politiku současné bankovní rady ve srovnání s tím, co prosazovala za vás?

Já musím hlavně ocenit to, že se nový guvernér v podstatě přihlásil k nějaké kontinuitě činnosti, kterou jsme dělali my. To znamená, že Česká národní banka již na podzim roku 2020 a pak z jara 2021 relativně brzo identifikovala obrovské riziko hrozící inflace. A v době, kdy se teprve ekonomika dostávala z lockdownu, začala zpřísňovat měnovou politiku. Mnozí si klepali na čelo a říkali: „Nedělá to americký FED, nedělá to Evropská centrální banka, nedělají to jiné velké banky. Nemůžete být chytřejší než oni.“ A v té době jsme do toho šli poměrně razantně, zvlášť po létě jsme zvyšovali relativně rychle. A vzhledem k tomu, že současný guvernér se k nám při tom zvyšování ani jednou nepřidal, tak o to víc oceňuji to, že se teď hlásí k tomu, že úroveň úrokových sazeb je prospěšná pro ztlumení inflačních tlaků, které pramení z domácí poptávky. Takže z tohoto hlediska to vnímám relativně dobře. Nyní bude hodně záležet na tom, jakou komunikaci centrální banka udrží. Když to připodobním, je to, jako když jsou modrokabátníci v pevnosti obklíčené indiány a ti modrokabátníci nemohou říct: My teď nebudeme dvě hodiny střílet. Indiáni musí vědět, že oni jsou připraveni střílet kdykoliv. A centrální banka stejně tak musí být naprosto zřetelně srozumitelná, že je schopná použít kdykoliv ty svoje nástroje, což jsou především úrokové sazby, aby ztlumila inflační tlaky a přesvědčila trh, že dosáhne svého cíle.

Vy jste to už naznačil, Česká národní banka může použít dva nástroje na boj proti inflaci. Jedním je zvyšování úrokových sazeb a druhým intervence skrze devizové rezervy. Při znalosti České národní banky a devizových rezerv, jaký je váš názor na boj s inflací právě pomocí usměrňování kurzu české koruny?

Já jsem byl asi první po dlouhé době, už vlastně na podzim roku 2021, kdo říkal, že si nevystačíme jenom s úrokovými sazbami a zvyšováním, ale že bychom měli aktivněji používat devizový kurz. Centrální banka má obrovské devizové rezervy, to není nějaký zlatý poklad, na který by se nemělo sáhnout, naopak by se měly užívat rozumně a zodpovědně právě pro naplnění měnové politiky. Zároveň ale je třeba si uvědomit, že ty devizové intervence nemohou nahradit politiku úrokových sazeb. Úrokové sazby cílí především na domácí inflační tlaky. Intervence na devizovém trhu můžou ztlumit ty dovážené inflační tlaky. Teď vidíme třeba momentálně ty z energií a z ostatních cenových okruhů, které jdou přes importy do české ekonomiky. Takže je to dobrý komplement měnové politiky, ale nemůže to nahradit politiku, aktivní politiku, a užívání hlavního nástroje, to znamená úrokových sazeb. Navíc neumím si moc dobře představit při současném vývoji, kdy americká centrální banka FED i Evropská centrální banka začínají velmi rychle zvyšovat svoje úrokové sazby a jeden ten faktor, který drží devizový kurz české koruny na nějakých úrovních, je právě úrokový rozdíl. A pokud Česká národní banka nebude dál zvyšovat úrokové sazby, ten úrokový rozdíl se začne postupně snižovat tím, jak porostou zahraniční sazby, a tím pádem bude koruna čím dál tím méně atraktivnější pro devizové trhy, pro zahraniční investory. Notabene v situaci, kdy už nejsme v pozici, že bychom měli velké přebytky obchodní bilance, ty se otočily do deficitu. Takže si dovedu představit, že devizové intervence budou nějakým způsobem pokračovat dál, ale nejspíš se centrální banka nevyhne dalšímu zvýšení úrokových sazeb. 

Jak velké jsou devizové rezervy České národní banky a jak dlouho by ještě bylo možné jejich prostřednictvím inflaci brzdit?

Zrovna dneska to nevíme, protože centrální banka zveřejňuje svou úroveň devizových rezerv s nějakým několikatýdenním zpožděním. Na konci roku 2021 byly devizové rezervy zhruba 154 miliard eur, teď jsou o 23 miliard nižší. Největší zásahy byly podle statistik zhruba od května do září, respektive začaly v době, kdy už bylo oznámeno, že se mění velmi pravděpodobně přístup centrální banky s novým guvernérem. Takže tehdy začaly masivní intervence za účelem stabilizace devizového kurzu. Já si myslím, že se ta situace teď trochu zklidnila, protože trh předpokládá, že centrální banka dostojí svým závazkům ohledně plnění inflačního cíle. Každopádně, kdyby to tempo bylo zhruba stejné, to znamená za 5 měsíců jsme přišli o 15 % devizových rezerv, tak bychom devizové rezervy tímto tempem vyčerpali někdy koncem roku 2024. Ale jsem přesvědčený, že to se nestane. 

Bezpochyby nejdiskutovanější téma letošního roku jsou ceny energií. Vláda zastropovala cenu elektrické energie pro domácnosti a malé firmy, což ale bude mít poměrně výrazný dopad do deficitu státního rozpočtu. Také se rozhodla řešit tento deficit pomocí tzv. windfall tax. Jaký je váš názor na tuto daň, které se může říkat válečná daň, daň z nadměrných zisků apod.? 

Já četl prezentaci ministra financí, kde se odvolává na Margaret Thatcherové, a to je vždycky otázka, co si vybereme z té historie. Momentálně z nejbližší historie uvalilo tento typ daně Mongolsko, Chile a Turecko. Jsou to vesměs typy daní, které jsou vysloveně projevem zoufalství. To znamená: potřebujeme nějakým způsobem naplnit státní rozpočet. Ber kde ber, tak si vybereme to, co nám politicky nějakým způsobem projde. Banky nemá nikdo rád, energetiky taky nikdo nemá rád, protože jim musí platit, tak to v podstatě politicky bolet nebude. Druhá věc je, že to neřeší problém veřejných deficitů. Kdyby byly veřejné deficity dlouhodobě vyrovnané, vláda by si mohla dovolit dát i třeba 150 miliard na sanaci vysokých cen energií v této době. Ale uvědomme si, že už v zimě, kdy ještě nikdo nevěděl, že Rusko napadne Ukrajinu a že tu budou takové obrovské nárůsty cen energií, že se bude nějakým způsobem doplácet atd., tak deficit při očekávaném růstu ekonomiky 3 % činil 270 miliard korun. To znamená deficit při ekonomice rostoucí na svém potenciálu, při plné zaměstnanosti, činil 270 miliard korun. Vidíme tak jasně nesoulad mezi tím, jaké jsou příjmy a jaké jsou očekávané výdaje. Deficit plánovaný na příští rok je 295 miliard korun, což vzhledem k tomu, že se mezitím u nás deficit nafoukl přes 300 miliard za letošní rok, vypadá jako nějaká redukce. Ale jsou tam zahrnuty věci jako už očekávané příjmy z těchto windfall tax, což jsou mimořádné daně, a to je velmi ošemetné. Vláda by měla sestavovat rozpočet na základě platných zákonů. Je to asi tak stejné, jako kdybych já řekl rodině, že si příští rok vyjedeme na dva měsíce do Karibiku a zaplatím to z výhry v casinu, kterou očekávám v dubnu. Peníze ještě nemám, rozpočtem to ještě neprošlo, velmi pravděpodobně, pokud daň projde, nebudou výnosy tak velké, jak vláda momentálně plánuje, protože všechny ty subjekty se tomu budou snažit nějakým způsobem vyhnout. Banky už v podstatě začaly teď – to znamená, že zvyšují úroky na spořicích účtech a na termínovaných depozitech, aby tím pádem snížily úrokový rozdíl, ze kterého by případně tu windfall tax měly platit. Takže si myslím, že momentálně to, co česká ekonomika potřebuje, není windfall tax, ale náprava systému veřejných rozpočtů. Ten byl nabouraný velmi výrazně poprvé v roce 2006, kdy se mimořádně zvýšily platy státních zaměstnanců a důchody. Potom druhou ránu dostal v roce 2020, kdy se zrušilo zdanění superhrubé mzdy, bez náhrady, výpadek přes 100 miliard korun. A navíc se snížily spotřební daně, zvýšily se stropy pro účtování DPH atd. Je samozřejmě hrozně hezké říct lidem „my vám necháme více peněz v peněžence“, ale zároveň musíte říct, že o to méně služeb vám stát bude poskytovat. Budete si víc připlácet na zdravotní péči, budeme stavět méně dálnic, zmrazíme platy státních zaměstnanců, několik desítek tisících jich propustíme, nebudeme valorizovat penze. To se nestalo.

Ministerstvo financí už odprezentovalo svůj návrh, jak by windfall tax měla dopadat na vybrané sektory ekonomiky. Bavíme se třeba o výrobcích a distributorech elektrické energie, petrochemickém průmyslu, těžebních firmách, ale i bankách, což vzbudilo v odborné veřejnosti poměrně velký rozruch. Co si o tom, jak byla windfall tax představena, myslíte vy?

Nejdříve se tomu říkalo válečná daň, tak jsem čekal, že by tam měli být zahrnutí výrobci zbraní. Takže předpokládám, že na válce vydělávají nejvíc. Oni tam ale nejsou. A to stejné výrobci zdravotnického materiálu, který se vyváží. Teď jsem trošku ironický, není to, že bych jim to přál. Ale u bank mi to nedává smysl vůbec, protože banky jsou momentálně nejvíc regulované odvětví v celé ekonomice právě proto, že spravují cizí peníze. A jejich případný ekonomický krach a ekonomické problémy se rychle přelévají na celou ekonomiku. Právě proto je tam velký požadavek na kapitálovou přiměřenost. Banky musí mít obrovské rezervy. Málokdo ví, že centrální banka bankám v podstatě velmi důrazně doporučuje, jaké maximální dividendy – pokud chtějí vyplácet – můžou vyplatit a kolik mají nechat v nerozděleném zisku jako záchranný balík v případě, že musí vytvářet nějaké opravné položky, když jde ekonomika do recese. Málokdo ví, že banky dostaly víceméně nařízeno od České národní banky v době covidu, že nemají odvádět vůbec žádné dividendy. Dva roky se dividenda nevyplácela. Banky vytvářely obrovské opravné položky, protože se nevědělo, které sektory budou covidem postižené tak, že nebudou schopné své úvěry splácet. Co se týče čistého úrokového výnosu, tak když se podíváme na data ČNB, která jsou veřejně dostupná, nejsme ještě na úrovni roku 2019. Pokud srovnáváme s hodně mizerným rokem 2020, tak ano, ale na úrovni roku 2019 nejsme a rentabilita aktiv bank dlouhodobě klesá. Je to dané konkurencí, je to dané tím, že má odvětví samozřejmě omezené možnosti inovací, a já jsem přesvědčen o tom, že je tento způsob zdanění velmi nešťastný. Pokud vládě chybí peníze, měla by přemýšlet o tom, jestli je dostatečná patnáctiprocentní korporátní daň a jestli nezvýšit daně pro všechny korporace na stejnou úroveň, rovným způsobem, a vlastně jestli nezatěžovat jedno nebo dvě tři konkrétní odvětví.