Obě mezinárodní organizace se ukázaly jako klíčové při koordinaci reakce na ruskou invazi do sousedního státu. EU a NATO nedávno podepsaly společné prohlášení, v němž se zavázaly naplňovat vzájemně se posilující a doplňující role. Zároveň tím i potvrdily, že Aliance zůstává základním kamenem euroatlantické bezpečnosti. Informuje o tom web The Conversation.
EU nyní často překračuje rámec své historické „dělby práce“ s NATO, která udává, že Unie se zabývá civilními aspekty konfliktů a vojenské záležitosti přenechává Severoatlantické alianci. Kupříkladu už mobilizovala svůj Evropský mírový nástroj, aby poskytla 3,6 miliardy eur na podporu ukrajinských ozbrojených sil.
V rámci EU se rovněž zvýšilo povědomí o potřebě posílení obranných sil, zvýšení výdajů na obranu, společném zadávání veřejných zakázek v oblasti obrany a řešení strategických nedostatků v prostředí hybridní války. Rozsáhlé konvenční armády potřebují totiž doplnit mobilnějšími silami a moderními technologiemi.
Evropské státy a jejich transatlantičtí partneři (USA a Kanada) přesto i nadále zůstávají v oblasti vojenské politiky aktivní hlavně prostřednictvím NATO. V době, kdy se Aliance snažila diverzifikovat svou pozornost směrem k jiným velkým výzvám – například k Číně –, ruská invaze na Ukrajinu přeorientovala její pozornost na evropskou bezpečnost. Nyní se už pevně upína k Rusku – tedy hlavnímu důvodu původního vzinku NATO.
Přehodnotí Evropa svou obrannou politiku?
Od ruské invaze je Aliance hlavní platformou koordinace bezpečnostní politiky mezi USA, Kanadou a jejich evropskými spojenci. Klíčovou roli sehrála zejména v mobilizaci a nasazování vojenského personálu při posilování své ozbrojené přítomnosti ve východní Evropě. Zároveň, podobně jako EU, která se snaží vyhnout přímé ozbrojené konfrontaci s Ruskem, NATO podpořilo vyvážený přístup tím, že se zdrželo přímého použití síly na Ukrajině.
Důležitou výzvou pro členy EU a NATO zůstává co nejlépe využít odlišných perspektiv každé z organizací. EU disponuje odbornými znalostmi v celé řadě oblastí politiky, včetně obchodu, sankcí, energetiky a uprchlíků. Severoatlantická aliance má zase mnohem efektivnější nástroje, pokud jde o nasazování a řízení vojenských sil.
Pokračující ruská agrese zároveň přináší řadu otázek – starých i nových – o síle a významu spolupráce mezi EU a NATO. V případě evropské organizace začíná být zřejmé, že bude muset aspoň mírně přehodnotit svůj postoj k společné obranné politice. Spoléhat se jen na paralelní členství spousty států v NATO totiž nemusí vždy úplně stačit. Už dnes někteří členové stále častěji využívají EU jako platformu pro koordinaci svých odlišných národních bezpečnostních a obranných politik.
Autor: Petr Pláteník