Vodík sníží naši závislost na plynu, pomáhá svítit v Praze

Vodíkový speciál: Proč je vodík zatím vhodnější pro využití v hromadné dopravě, jestli se začne vyrábět z odpadků, kde se s ním mohou lidé už dnes v praxi setkat a jak ruská agrese na Ukrajině ovlivní nástup alternativních energetických zdrojů? Odpovídá Vladimír Dynda, jednatel a ředitel společnosti APT v rámci vodíkového speciálu.

Když jsme si zhruba před třemi lety povídali o budoucnosti vodíku, říkal jste, že technologicky jsme připraveni, ale chybí investoři. Změnila se v tomto směru už nějak situace?

Období, na které se ptáte, nebylo zrovna jednoduché – jak covid, tak všechny ty souvislosti se současnou situací tomu moc nenahrávají. Společnost ekonomicky spíš chřadla. Navíc u vodíku máme trošku jinou situaci při prosazování jeho pokroku. Vezměte si příklad z docela nedávné minulosti – hlavní pohonnou silou dřív byla síla zvířete, pak přišla pára, a aniž by bylo nějaké ministerstvo páry nebo nějaké dotace, tak ten pokrok se sám prosadil. Bylo to výhodné, sami investoři šli do té změny. Po páře přišli elektrika, elektromotory. A opět ta stejná situace – bylo to výhodné a šlo to. U vodíku jsou při jeho zavádění vyšší výdaje, je s tím spojena řada komplikací. Nepřináší také nějakou novou ekonomickou sílu, nějakou novou výkonnost. Je tady trošku jiný cíl z pohledu ochrany životního prostředí. Je potřeba si uvědomit, že hodnotový žebříček se musí posunout i u investorů. V současné chvíli jejich zájem, zdá se, stoupá, s ním ale také roste i zájem o dotace. Hodně je to podmíněno dotacemi. Celý vodíkový obor v podstatě nastartovala komerční přeprava. A kdyby každá firma měla svou vlastní plnicí stanici, kam bychom se dostali. Pořád jsem přesvědčený o tom, že když budete provozovat flotilu nějakých dopravních prostředků – typicky nějaký městský dopravní podnik –, tak ta situace bude výhodnější. Znáte totiž přesně úkol té přepravy, jste schopen při výstavbě plnicí stanice optimalizovat jak tu technologii, tak i zásobovací cestu vodíku. A řekl bych, že to stále platí. Představa, že hromadná doprava bude tím hybatelem, ta je pořád platná.

U nás se testují už také vodíkové náklaďáky. Tato doprava asi dává větší smysl než třeba ta osobní. Jak vnímáte vodíkovou osobní dopravu?

V osobní dopravě dneska, jestli se nepletu, máme registrovaných asi 12 vodíkových vozů. Současný stav rozvoje vodíkové mobility se podle mě bude opírat spíše právě o hromadnou dopravu. V současné chvíli najdete na trhu řadu autobusů s vodíkovým pohonem. Docela nás zaujal slovenský výrobce Mobility & innovation. Mají osmimetrový autobus s laminátovou karosérií a spotřebou 3,3 kilogramu vodíku na sto kilometrů – je to hybrid, protože používá také plugin trakčního akumulátoru. Nabídka autobusů a směr rozvoje přes hromadnou dopravu jsou tedy velmi zajímavé.

Co se týče plnicích stanic, máte nebo budete mít nějaké zajímavé zakázky třeba i v zahraničí? 

V zahraničí jsme zatím nepostavili žádnou stanici. V České republice doposud tři, které dneska fungují Neratovicích, v Řeži a v Ostravě. Obecně platí, že řada projektů je připravena dokonce i se stavebním povolením, ale realizace je zatím před námi. Teď jednáme s významným partnerem, tam by se právě jednalo o spolupráci při stavbě vodíkových stanic určených pro zahraničí. Přece jenom vodíkový boom je za hranicemi poněkud výraznější než tady u nás. 

Podíleli jste se i na vývoji malých, levných vodíkových aut, v jaké je to fázi?

To byl úkol, který podporovala Technologická agentura České republiky. Naše role v tom všem byla především podílet se na posouzení a vývoji palivové cesty k nádrži tohoto vodíkového vozidla. Podstatnou část práce vykonali právě kolegové z ÚJV Řež a VŠCHT Praha. Ten úkol byl dokončen úspěšně a myslím si, že vznikla docela pevná báze zkušeností a výchozích podmínek pro další vývoj.

Jedna věc je vodík mít a doplnit jím automobil a druhá je vyrobit ho. Vy jste dříve zmiňoval možnost vyrábět vodík například z odpadků, co si pod tím můžeme představit a jak je to reálné?

Nemám úplně nejčerstvější informace z pracovišť, se kterými jsme ve styku – bylo jich několik a ty poloprovozy, které jsem měl možnost osobně vidět a navštívit, jsou velmi nadějné. V podstatě si povídáme o dvou základních možnostech. Jednou z nich je rozklad v plazmatickém výboji a druhá možnost je termická. V obou případech produktem rozkladu plastových odpadků je syntézní plyn s vysokým podílem vodíku. Ten lze separovat, vyčistit a použít například pro účely vodíkové mobility. V současné chvíli spolupracujeme s Vysokou školu báňskou v Ostravě, jedná se o rozvoj sít – tak se nazývá místo, kde se připravuje pracoviště s plazmatickým rozkladem odpadků a kde bude vznikat vodík, který pak následně bude použit pro mobilitu. Stavíme právě čtvrtou stanici v České republice, a protože to pracoviště ještě k tomu disponuje fotovoltaickou elektrárnou a elektrolyzérem, tak se dá mluvit o tom, že to bude první stanice, která bude mít k dispozici ostrovní zelený vodík – na tom místě se vyrábí a následně i zpracovává právě pro účely vodíkové mobility.

Způsobů, jak vyrábět vodík, je více. Řeší se obnovitelné zdroje, možností u nás je například i produkce s pomocí jádra. Který z těchto způsobů je podle vás efektivnější, vyplatí se víc?

Možná bychom neměli úplně takto tu otázku formulovat. Jsou to dva cíle a oba jsou smysluplné. Co se týče využívání fotovoltaické elektrárny a obnovitelných zdrojů energie, tak to je určitě směr, kterým naplňujeme státní doktrínu o dekarbonizaci, o omezování emisí a podobně. A co se týče využití přebytku elektrické energie vyráběné z jádra, tak naplnění tohoto cíle může vést k vyvážené energetické soustavě a k vytvoření rezervy v podobě vodíku. Z něho následně můžeme energetickými transformacemi získávat energii, kterou potřebujeme pro palivové články, případně pro ozelenění zemního plynu tím, že přidáme vodík do plynárenské soustavy. Oba směry jsou naprosto zásadní, dobré a užitečné. Těžko říct, který z nich je výhodnější.

Poslední tři roky jsou velmi složité – byl a stále tady je covid, tento rok vypukla válka na Ukrajině. Dá se říct, že například válka na Ukrajině uspíší rozvoj vodíku právě vzhledem k tomu, co se děje a jaké to má vliv na tyto zdroje? 

Je to velmi složité. Válka je naprosto zásadní a nepřijatelný způsob konkurenčního boje. Samozřejmě zasáhne asi všechny lidské činnosti. Vezměte si například jenom snahu omezit fosilní zdroje z Ruské federace. V první fázi určitě dochází k úspoře tím, že všichni na všech místech se snaží chovat velmi zodpovědně a úsporně. Myslím si, že další fází bude právě nahrazení fosilních paliv energetickým nosičem vodíkem a že se to určitě promítne v systematické snaze takovýto trend udržet a spíš urychlit. 

Bavili jsme se hlavně o mobilitě, ale kde jinde můžeme aktuálně ještě vodík využít? 

V současné chvíli se hodně mluví o využití vodíku i pro ozelenění zemního plynu. Zkoušejí se plynové spotřebiče a nakolik je možné s jejich pomocí takovou směs uplatnit. Ve spolupráci s Pražskou plynárenskou jsme připravili směs vodíku se zemním plynem. Jedná se celkem o 20 % vodíku v zemním plynu. Směs se vyzkoušela na plynových lampách tady v Praze. Výsledek vypadá velmi dobře, plamen u takové lampy je velmi stabilní. Nezbývá tedy než si přát, aby takové světlo svítilo i na další cestu uplatňování vodíkových technologií.