„Usilujeme o to, vyvinout udržitelnou a cenově výhodnou metodu, jak využít sluneční světlo k výrobě pohonných látek a dalších chemických produktů,“ vysvětluje cíle výzkumu docent Soo Han Sen ze singapurské univerzity.
Jako zásadní se ukázal vývoj nového druhu fotokatalyzátoru, což je materiál umožňující využití světelné energie k nastartování chemických reakci. Vědcům z NTU k tomuto účelu posloužil cenově dostupný, biokompatibilní kov zvaný vanadium. Jedná se o běžnou součást ocelových a hliníkových slitin užívaných třeba v automobilovém nebo leteckém průmyslu.
A právě z toho kovu vytvořili v Singapuru katalyzátor, který vložili do roztoku obsahujícího plastový odpad. Při zahřáti na 85 °C a následném vystavení umělému slunečnímu světlu se jim podařilo rozbít klíčové vazby v plastech v průběhu 6 dnů.
Rozbít uhlíkové vazby vyžaduje zahřátí na vysoké teploty a tomu odpovídající množství energie. Zapojení slunečního světla do celého procesu by jej nejen výrazně zlevnilo, ale přineslo i znatelnou úlevu naší planetě.
Výsledným
produktem celého procesu byla kyselina, která v přirozených
podmínkách působí jako antibakteriální činitel, ale co je
důležité, jedná se o tu nejjednodušší formu spojení vodíku a
CO2, o které zatím víme.
Právě tyto kvality
z ní činí vhodného nosiče tekutého vodíku. „Tato
nová chemická procedura je prvním
zaznamenaným procesem, který dokáže
zcela rozložit biologicky nerozložitelné plasty, jako polyetylen,
a to za využití viditelného světla a katalyzátoru, který
neobsahuje těžké kovy,“ věří v nadějný další vývoj
Soo Han Sen.
Singapurští vědci nejsou ale jediní, kteří chtějí zužitkovat plastový odpad pro účely výroby vodíkového pohonu. Nedávno jsme se v rozhovoru s Vladimírem Dyndou ze společnosti APT, uveřejněném na našem webu, dozvěděli, že na podobném poli dosahují potěšitelných výsledků i vědci z Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava.
Autor: Petr Pláteník
