Zachrání svět komunismus udržitelného nerůstu?

V posledních letech se zejména v akademických kruzích rozmáhá hnutí za tzv. udržitelný nerůst (degrowth). Japonec Kohei Saito k tomuto pojmu připojil ještě třaskavý pojem komunismus a řada vášnivých zamítavých reakcí na sebe nenechala dlouho čekat. Více se o tomto tématu dočtete v článku na webu The Atlantic.

Vyznavači udržitelného nerůstu tvrdí, že vždy bude existovat souvislost mezi ekonomickým výkonem a emisemi uhlíku. Nejlepším způsobem boje proti změně klimatu tak bude, když bohaté země omezí spotřebu a sníží „materiální výkon“, který vytváří poptávku po energii a pohání HDP.

Tato teorie má dramatické důsledky. Místo hledání uhlíkově neutrálních způsobů, jak pohánět náš luxusní moderní životní styl, by udržitelný nerůst vyžadoval, abychom se vzdali některých materiálních vymožeností.

Jeden z předních zastánců navrhuje zavést tvrdý strop na celkovou spotřebu energie v zemi, který by se každoročně snižoval. Energeticky náročné činnosti by mohly být zcela zakázány nebo zdaněny v opravdu vysoké míře (třeba hamburgery, SUV a každoročním lety na dovolenou)

Aby vláda omezila lehkovážné výdaje, mohla by rozhodnout, které výrobky jsou „marnotratné“, a zakázat na ně reklamu. Pomalejší růst by vyžadoval méně pracovních sil, takže vláda by zkrátila pracovní týden a zaručila každému člověku práci.

Saitův kult smrti

„Komunismu“ v pojetí Kohei Saita zdůrazňuje dělnická družstva a štědrou sociálně-zdravotní politiku. Tvrdí, že chce spíše demokratické změny než revoluci. A toto poselství si našlo nadšené publikum.

Saitovy knihy „Kapitál v antropocénu“ z roku 2020 se prodalo půl milionu výtisků. Přijal místo na prestižní Tokijské univerzitě a stal se pravidelným komentátorem japonské televize – jednou z mála krajně levicových mluvících hlav na tamní konzervativní mediální sféře.

Saitovi hateři jsou stejně vášniví jako jeho obdivovatelé. Pravicový podcaster James Lindsay nedávno věnoval tříhodinový díl tomu, co nazval Saitovým „kultem smrti“. Liberálové, kteří podporují obnovitelné zdroje energie a další technologie, tvrdí, že Saitovy myšlenky by vedly ke stagnaci. I levicový časopis Jacobin označil Saitovu vizi jako „politickou katastrofu“, která by poškodila dělnickou třídu.

Jak rozdělit bohatství

Francouzský ekonom Daniel Cohen napsal, že hospodářský růst je náboženstvím moderního světa. Růst je to nejbližší nefalšovanému dobru, které v politice a ekonomii existuje. Je dobrý pro bohaté i pro chudé. Je dobrý, pokud si myslíte, že nerovnost je příliš vysoká, a pokud si myslíte, že na nerovnosti nezáleží.

Rozhodování o tom, jak rozdělit bohatství, je složité, ale teoreticky je jednodušší, když je bohatství k rozdělení více. Růst je zdrojem legitimity vlád napříč politickým spektrem – udržujte nás u moci a my vám zlepšíme život.

Nejjednodušší argument proti udržitelnému nerůstu je, že není nutný. Vyhlídka na zvýšení HDP při současném snížení emisí – známá jako „decoupling“ – se dříve jevila dost nepravděpodobně. Nyní se něco takového ale děje.

Cíle Pařížské dohody neplníme, ale…

Ve více než 30 zemích, včetně Spojených států a velké části Evropy, emise klesají, zatímco HDP stoupá, a to i když se započítají „emise založené na spotřebě“, které vznikají v místech, kde se vyrábí zboží pro bohaté země.

Solární a větrná energie jsou v USA levnější než fosilní paliva. Podle jednoho z nedávných odhadů budou do roku 2035 elektromobily přes všechny své potíže tvořit polovinu celosvětového prodeje automobilů. Cíle Pařížské dohody určitě nesplníme tak rychle, jak bychom chtěli, Zastánci zeleného růstu jsou ale přesvědčení, že tento proces můžeme urychlit dostatečnými investicemi.

„Je snadné říci, že k vyřešení klimatické krize potřebujeme socialistickou revoluci, ale to se v daném časovém horizontu nepodaří,“ říká Robert Pollin, progresivní ekonom z Massachusettské univerzity v Amherstu, který je spolu s Noamem Chomskym autorem knihy o Zeleném novém údělu.

Evropa udává směr

Saito nicméně trvá na tom, že udržitelný nerůst je politicky možný. Říká, že se začne v malém, s dělnickými družstvy a občanskými shromážděními, a pak se rozšíří od města k městu.

Evropa se podle něj již ujímá vedení. Amsterdam nedávno zakázal výstavbu nových hotelů a Paříž omezila parkování pro vozy SUV. Španělská vláda pilotně zavedla čtyřdenní pracovní týden, Barcelona buduje „superbloky“ bez aut a španělské město Girona začalo zkoumat, jak zavést „postrůstovou politiku“.

Saito prohlašuje, že úspěch je jednoduše otázkou přesvědčení kritické masy občanů, aby prosazovali udržitelný nerůst. Cituje statistiku, kterou zpopularizovala harvardská politoložka Erica Chenowethová, že k prosazení změny stačí 3,5 % protestujících obyvatel.

Saito navrhuje několik konkrétních řešení: Zakázat soukromá letadla. Zbavit se reklamy na škodlivé zboží a služby, jako je například kosmetická chirurgie. Zavést čtyřdenní pracovní týden. Podporovat lidi, aby vlastnili jedno auto místo dvou nebo tří. Zavřít nákupní centra v neděli, aby se zkrátil čas na nadměrnou spotřebu.

„Tyto věci nemusí nutně zničit kapitalismus,“ řekl. „Ale je to něco, co můžeme udělat v dlouhodobém horizontu, abychom změnili naše hodnoty a kulturu.“

Snaha reformovat lidstvo

Proměna hodnot by ovšem mohla být tím nejtěžším úkolem ze všech. „Změnit preference lidí je opravdu těžké,“ tvrdí Dietrich Vollrath, ekonom z Houstonské univerzity, který se zabývá ekonomickým růstem. „Nemusíte měnit preference lidí, stačí, když solární energii opravdu zlevníte.“

Harvardský ekonom Benjamin Friedman, který napsal knihu „Morální důsledky hospodářského růstu“, tvrdí, že lidem v zásadě záleží na zvyšování jejich materiální životní úrovně a vždycky jim na tom záležet bude. „Snaha reformovat lidstvo není pro ekonomy příliš zajímavým projektem,“ říká. „Mluvíme o tom, co dělat, ne o tom, jak si přát jinou podobu lidského bytí.“