Hmotné i nehmotné se stává komoditním a konzumovatelným. Náš životní styl, umění a myšlenky jako by se stávaly produkty ke směně. Pozdní kapitalismus byl definován už na začátku 20. století, jeho myšlenkový základ však naši společnost ovlivňuje dodnes. Informoval o tom web The Comunication.
Ať se koukneme kamkoliv (samozřejmě s nutnou dávkou nadsázky), tam ho vidíme. Třetí hashtag v pořadí u tweetů satirizujících myšlenku nekonečného růstu, slovo objevující se v recenzích jihokorejského seriálu Hra na oliheň či heslo, při jehož zadání do vyhledávače spatříme články typu „20 jasných důkazů o blížícím se konci světa“.
To je jen jedna z mnoha amatérských definic „pozdního kapitalismu“, který světu poprvé před téměř sto lety představil poněkud kontroverzní německý ekonom Werner Sombart. Jeho pozdní kapitalismus odkazoval na ekonomickou, politickou a sociální deprivaci spojenou s následky první světové války. Je tak jasné, že Sombartova definice není pro naše 21. století příliš relevantní. O půl století později však na svět přišel první anglický překlad knihy Der Spätkapitalismus – Late Capitalism od německo-belgického marxistického ekonoma Ernesta Mandela a o termínu se začalo mluvit, což, jak můžeme potvrdit, trvá dodnes.
Pozdně kapitalistické společnosti jsou fascinovány současností
Mandel použil myšlenku k popisu ekonomické expanze po druhé světové válce. Období pozdního kapitalismu nepředstavovalo změnu podstaty kapitalismu, pouze novou epochu poznamenanou expanzí a zrychlením výroby a výměny. Toto období výjimečného ekonomického růstu mělo podle Mandela dosáhnout svého limitu v polovině 70. let. V této době však světová ekonomika zažívala ropnou krizi. Od vydání Mandelova díla se však takové krize opakovaly – 80. léta byla známá různými regionálními finančními krizemi, jako v Latinské Americe nebo v Japonsku, a Česko se v podobných situacích ocitlo například v letech 1997, 2008 nebo 2012.
Další pohled na pozdní kapitalismus přinesl marxistický literární kritik Fredric Jameson, který svou analýzu rozšířil na kulturní oblast. Jeho argumentem bylo, že pozdně kapitalistické společnosti ztratily spojení s historií a jsou definovány fascinací současností. V jeho podání je tedy tento kapitalismus charakterizován globalizovanou, postindustriální ekonomikou, kde se vše – nejen materiální zdroje a produkty, ale i nehmotné dimenze, jako jsou umění a životní styl – stává komoditním a konzumovatelným.
Co přijde potom?
V této době se jakékoliv společenské změny rychle přeměňují na produkty ke směně. Jonathan Crary ve své knize 24/7 dokonce tvrdí, že současná verze kapitalismu, který umožňují technologie a sociální média, narušuje základní lidské potřeby, jako je například spánek. Odstraňuje také „zbytečný čas“, který bychom obyčejně věnovali přemýšlení a rozjímání.
Od svého vzniku se myšlenka pozdního kapitalismu odvolávala především na poslední fázi kapitalistického vývoje. Tato podmínka „poslední fáze“ byla dána téměř každému období po ekonomické krizi. Globální ekonomické otřesy, jako byla krize hypotečních úvěrů v roce 2008 a finanční otřesy způsobené pandemií nemoci covid-19, vedly k současné expanzi a koncentraci bohatství. Jinými slovy, bohatí bohatnou a chudí chudnou. Podle ekonoma Thomase Pikettyho je zvyšující se nerovnost obrovskou hrozbou naší budoucnosti. A tváří v tvář klimatické krizi, na které se konzumní přístup společnosti podepisuje, se naskýtá otázka: „Jak bude vypadat postkapitalistická společnost? A dožijeme se jí vůbec?“
Autor: Lenka Hrušková
